ORCHESTR

  AKTUALITY


  A.DVOŘÁK/J.SUK

  KONCERTY
 Vydaná CD
 + audio ukázky

  FOTOGALERIE

  PARTNEŘI

  NAPSALI O NÁS

  KONTAKTY
 
 
 
 

Facebook
     



Napsali o nás



2009

Skladby Zdeňka Lukáše znějí na inspirativním CD

Hudební skladatel Zdeněk Lukáš (1928 – 2007) je s Plzní spojen mnoha pouty. Působil zde jako rozhlasový redaktor, po svém odchodu do Prahy se sem vracel, nejčastěji za pěveckým sborem Česká píseň, ale i dalšími interprety, jež během svého působení poznal. Bude-li hudební historiografie s odstupem času hodnotit Lukášovo místo ve vývoji české hudby, doplní jeho jméno mnoha přívlastky jedinečnosti. Zůstává jedním z nejhranějších, nejplodnějších a interprety nejčastěji oslovovaných skladatelů. Provedení jeho instrumentálních děl plných invenční melodiky vyžaduje dokonalé podání. Vždyť také většina skladeb byla inspirována našimi předními umělci včetně Josefa Suka a Sukova komorního orchestru.

Převážně právě z tohoto fondu vzniklo CD unikátní jak hráčským způsobem, tak technickou stránkou nahrávek, které v letech 2005 a 2006 v plzeňském studiu Českého rozhlasu pořídil tým vedený hudebním režisérem Antonínem Bulkou. Mistru Sukovi připsané Concertino dedicato (1997) a Dvojkoncert pro housle, kontrabas a orchestr (2000), dávají příležitost vyniknout vynikajícím hráčským kvalitám houslisty Martina Kose a kontrabasisty Tomáše Vybírala. Oba umělci jsou také členy dalšího komorního tělesa – Mladota Ensemble Prague, jež se na CD prezentuje Lukášovým Sextetem pro dvoje housle, violu, violoncello, kontrabas a klavír (2004). Vedle jmenovaných umělců se na něm podílejí DanaTruplová (housle), Karel Untermüller (viola), Tomáš Strašil (violoncello) a Štěpán Kos (klavír). Sérii instrumentálních kompozic vzniklých v poslední dekádě skladatelova života doplňuje Te alle cinque pro housle, klavír a orchestr (2003) a Canti pro smyčcový orchestr, op. 175.

Díky aktivitám pěveckých sborů znají plzeňští posluchači především Lukášovu vokální tvorbu. Uvedené CD doplňuje jejich zkušenost o nové dimenze. Pro Plzeň je jistě velkým přínosem, že jeden z protagonistů všech nahrávek – houslista Martin Kos – je ve vedení Sukova komorního orchestru Mistrovým nástupcem. V posledních letech zároveň působí jako koncertní mistr operního orchestru plzeňského Divadla J. K. Tyla.
Marta Ulrychová, KULTURA - plzeňský kulturní přehled - únor 2009

Kritika CD Zdeněk Lukáš, podukce Sukův komorní orchestr s.r.o., vydáno v září 2008.

Představovat hudebního skladatele Zdeňka Lukáše (1928 – 2007) hudbymilovným posluchačům asi není třeba – je jedním z nejčastěji hraných a zpívaných českých soudobých skladatelů. Jeho hudební jazyk zřetelně inspirovaný folklórem je přes svou mnohotvárnost vždy jasně „poznatelný“ a je pro něho charakteristická nevyčerpatelná melodická invence s přehlednou strukturou jak formální, tak hudební. Skladby na tomto CD jsou všechny věnovány Sukovu komornímu orchestru nebo jeho členům a jsou psány v rozmezí let 1982 až 2004.

Concertino dedicato pro housle a smyčcový orchestr je z roku 1997 a bylo věnováno Josefu Sukovi a Sukovu komornímu orchestru. Poprvé zaznělo na koncertě v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro v roce 1998 jako součást oslav sedmdesátých narozenin skladatele. Po roce 2000, kdy Josef Suk ukončil svoji sólovou uměleckou kariéru, převzal toto dílo do svého repertoáru současný umělecký vedoucí SKO Martin Kos a často ho zařazuje na programy koncertů. Není divu: jedná se interpretačně o vděčné dílo, které plně využívá technické i zvukové možnosti houslí. Melodické úseky plné vroucnosti se střídají s efektními technickými pasážemi, které místy (zvláště v dvojhlasých postupech ve třetí větě) zaznívají jako vzdálená reminiscence některých výrazných motivů z autorova cyklu pro mužský sbor se sólovými houslemi Jaro se otvírá, který napsal již v roce 1971. Nádherná skladba, který neztratila nic ze své aktuálnosti a svěžesti.

Následující Dvojkoncert pro housle, kontrabas a smyčcový orchestr přináší úplně jiný svět. Bezstarostnost a hravost předchozího hudebního čísla nahrazuje mystická atmosféra, kterou v prvních tónech charakterizuje unisono v kontrabasu i v houslích držený tón f, ovšem ve vzdálenosti šesti (!) oktáv. Tento tón „mimo čas a prostor“ začne být přerušován v synkopovém rytmu krátkými secco vstupy v tutti smyčcích (v postupu tónů f – g – as- f) a atmosféra tím začne být plná napětí. Celá skladba se pak postupně rozvine v nádherný dialog sólových nástrojů (stále často postaveném na jejich velké intervalové vzdálenosti), do kterého přináší tutti hráči stálý prvek zneklidnění. Musím konstatovat, že výkony obou sólistů, již zmíněného Martina Kose a kontrabasisty Tomáše Vybírala, jsou fantastické; velmi náročné party zvládli s takovou bravurou, že poslouchat tuto nahrávku je opravdovým hudebním zážitkem. Skladba je věnována Josefu Sukovi a Tomášovi Vybíralovi a je z roku 1999.

Stejný posluchačský prožitek nabízí i další skladba CD, Sextet pro dvoje housle, violu, violoncello, kontrabas a klavír, která nese dedikaci: „Komponováno pro Mladota Ensemble v srpnu 2004“. Vnímat suverenitu jednotlivých hráčů a zároveň vyrovnanost tohoto mladého souboru je velmi příjemné a inspirující. Mladota Ensemble Prague vzniknul jako komorní sdružení Sukova komorního orchestru a na nahrávce ho tvoří členové Martin Kos a Dana Truplová – housle, Karel Untermüller – viola, Tomáš Strašil – violoncello, Tomáš Vybíral – kontrabas a Štěpán Kos – klavír.

Následující Te alle cinque pro housle, klavír a orchestr napsal autor v roce 2003 po návratu z nemocnice jako „jakési znovuzrození … jedině pro Sukovce jsem se rozhodl tuto partituru napsat“ (Zdeněk Lukáš). Vnímám tuto skladbu jako hudební obrazy s názvuky postupů charakteristických pro Bohuslava Martinů (respektive Antonína Dvořáka), přinášející pocit radosti z tvoření jako takového, které jsou osobitým způsobem prolínány zneklidňujícími motivickými proudy vycházejícími z čerstvé těžké životní zkušenosti. Sólisté jsou opět vynikající bratři Martin a Štěpán Kosovi.

Závěrečné čtyři zpěvy pro smyčcový orchestr s názvem Canti, op. 175 jsou zde nejstarším dílem Zdeňka Lukáše; pro Sukův komorní orchestr je autor psal s přestávkami od 15. 7. do 28. 8. 1982 na své chalupě v Jílovém. Jednotlivé části se jmenují 1. canto dramatico – 2. canto d’amore – 3. canto corale – 4. canto di danza a hudba je zde čitelnou charakteristikou těchto názvů.

CD je nahráno ve vynikající zvukové kvalitě s prostorově vyváženým a kompaktním zvukem. Bylo „pokřtěno“ dne 11. září 2008 na druhém koncertě abonentní řady SKO v kostele sv. Šimona a Judy v Praze. Po jeho poslechu zůstává pocit radosti z harmonických souzvuků a z místy lidové „rozezpívanosti“, což by méně zasvěcený posluchač u soudobého skladatele asi stěží čekal. A protože jsou tyto skladby interpretovány tak vynikajícím souborem, jakým je Sukův komorní orchestr, jedná se o titul přinášející hudební zážitek napříč posluchačskými skupinami.
Petr Matuszek, Hudební rozhledy - leden 2009



2008

17. 6. 2008, Kostel sv. Šimona a Judy, Praha - I. abonentní koncert SKO

V úterý 17. 6. zahájil prvním koncertem Sukův komorní orchestr svůj abonentní cyklus v kostele sv. Šimona a Judy. Tento pouze smyčcový ansámbl je druhým nejstarším komorním orchestrem u nás, byl založen již v roce 1974 houslovým virtuózem Josefem Sukem. Sledoval jsem tehdy velmi pozorně jeho vývoj (byl to v té době opravdu odvážný počin), a tak jsem byl opravdu zvědav, jaká asi bude jeho současná tvář pod uměleckým vedením houslisty Martina Kose. A musím hned na začátku říct, že překonala všechna má očekávání.

Všichni členové orchestru přišli na scénu zjevně ve výborné náladě a už jen pohled na ně způsobil, že jsem se na koncert začal těšit. Dobře naladění muzikanti těšící se na koncert nebývají u některých našich orchestrů už tak běžnou záležitostí, a tak pohled na tyto vesměs mladé muzikanty byl vysloveně osvěžující. Radost čišela ze všech hned od prvních tónů a vydržela jim do konce přídavku.

V první půli koncertu bylo na programu Čtvero ročních dob od Antonia Vivaldiho. Znám tento "evergreen" opravdu velmi dobře a to v mnoha podáních, takže jsem nečekal, že by mě mohl ještě něčím překvapit. Jaký omyl! Hned v prvních tónech sólových houslí a v první pro mne nezvyklé tempové agogice mi začalo být jasné, že to nebude provedení ledajaké. Martin Kos rozehrál neobyčejnou paletu barev nejen svými houslemi, ale i ve vedení celého ansámblu. Vyhrál si s každou notou, s každou frází, s každou pauzou či tempovou změnou. Poslouchal jsem místy bez dechu, byl jsem plný napětí, co přinesou další takty: Lehounké spiccato v tutti i v sólovém partu, kde jindy znám stále stejný proud hudby, lehká a pro mne nezvyklá tempová agogika (převážně v koncích frází sólových houslí), detailní práce s dynamikou, s vibrátem (a to u všech hráčů orchestru!), samozřejmost a brilantní lehkost sólových houslí, to vše mi přineslo obrovský zážitek z hudby, kterou jsem si navykl poslouchat už "jen tak mimochodem". Martin Kos se zdál být srostlý nejenom se svým nástrojem, ale s celým orchestrem, všichni se stali "jedním tělem". Nádherná ukázka společného hudebního dýchání.

Druhá polovina koncertu nás přenesla úplně jinam, do světa argentinského tanga druhé poloviny 20. století. K této hudbě patří neodmyslitelně akordeon (nebo spíše v lidovější formě bandoneon) a housle. Hned v první skladbě Osvalda Pugliese "La Yumba" nám akordeon představil vynikající sólista Ladislav Horák. Společně s orchestrem strhli posluchače do světa plného nádherných rytmických jemnůstek a drobných fines, který všechny hned pohltil. Ve stejném duchu se nesly i všechny následující skladby, které byly z dílny nejslav¬nějšího skladatele tohoto žánru, Astora Piazzolly: Oblivion, Fuga y mysterio, Soledad (ve kterém hrál Ladislav Horák na tradiční bandoneon), Escualo, Milonga del Ángel a Concerto para Quinteto. Program stále gradoval, interpreti nás ohromili neuvěřitelnou škálou barev (piazzolla byl vynika¬jící instrumentátor, ovšem úpravy pro Sukův komorní orchestr dělal Jakub Janský), hudba perfektně "šlapala" (byl krásný pohled na kontrabasistu Tomáše Vybírala, který měl ze synkopového rytmizování zjevný požitek) a veškeré "cizorodé" prvky (obraty jazzové rytmiky, podupávání do hraní apod.) všichni hráči zvládali se samozřejmostí a virtuozitou, která rozhodně není obvyklá.

Vedle sólisty na akordeon a Martina Kose se zde představil jako sólista i další člen Sukova komorního orchestru, hráč na housle, Jakub Janský. Jeho nástroj přinášel s sebou téměř až hmatatelnou melancholii s takovou přesvědčivostí, jako by s argentinským tangem vyrostl. Po každé skladbě se od diváků ozývalo nadšené bravo. Zaslouženě, koncert byl strhující a nabitý energií, nádherný a dlouhotrvající zážitek. A věřím, že takovýchto nevšedních hudebních zážitků nám v budoucnu Sukův komorní orchestr ještě několik připraví. Těším se na to.
Petr Matuszek, Hudební rozhledy - srpen 2008



2006

"Mozartova ponurá tragičnost" 22. 7. 2006, Fronhof - Augsburg (Německo)

Při druhém orchestrálním galapředstavení s pražským Sukovým komorním orchestrem postavil Wilhelm F. Walz ve Fronhofu do popředí Mozartova orchestrální díla, která fascinují spíše svojí patetickou intenzitou než veselými pocity. Obě symfonie v g-moll a Klavírní koncert d-moll KV 466 provedený vynikající klavíristkou Janinou Fialkowskou ukazují tyto tragické aspekty v klasickém naplnění.

V Salzburgu vytvořená „malá“ symfonie g-moll KV 183 ukazuje v bouřlivé harmonii hlavní věty a v energickém duktu finále koncizní vyváženost. Široce napřaženýma rukama dal Wilhelm F. Walz se Sukovým komorním orchestrem Praha zřetelný profil také skvostnému Andante a zpěvnému Menuettu. Klavírním koncertem d-moll KV 466, který hrál při prvním provedení autor sám, se Mozartovi podařila kompozice předvádějící jedinečné sloučení symfonických dimenzí s koncertními principy. Vysoce renomovaná pianistka Janina Fialkowska z Kanady propůjčila dílu suverénní podobu svojí neomylnou technikou s citlivou zvukomalbou a stejně tak transparentním jako zpěvným úhozem. Zejména se to projevilo u subtilní formy Beethovenových kadencí. Mozartova „velká“ symfonie g-moll KV 550 s naříkavým charakterem imponuje svojí klasickou vyvážeností. Sukův komorní orchestr pod Walzovým uvážlivým vedením vystupňoval svůj výkon k suverénní interpretaci skvostného díla. U hlavní věty s barevně a dramaticky vystupňovanými kontrasty se to ukázalo stejně tak, jako u zpěvných imitací v Andante.

Obzvláštní radost způsobily obtížné figury kontrapunktů, ve kterých alternovaly všechny skupiny orchestru. Zvláštní pochvala patří citlivému hoboji, ale také jemně intonujícím lesním rohům v triu Menuettu! Po perpetu mobile finále položeného do razantního espressiva si silný potlesk vynutil Menuett ještě jednou.
Augsburger Allgemeine - červenec 2006

Hudební klenoty z Prahy Evropou do světa, 7. - 27. června 2006, Rudolfinum – Sukova síň

V průběhu měsíce června 2006 se v Sukově síni Rudolfina pod záštitou hlavního města Prahy uskutečnil již desátý, tedy jubilejní ročník cyklu komorních koncertů "Hudební klenoty z Prahy Evropou do světa". Cyklus sestával z pěti koncertů (7., 13., 18., 20. a 27. 6.), byl pořádán Sukovým komorním orchestrem a jemu také patřil. Předposlední koncert zajistil komorní soubor Mladota Ensemble Prague. Oba soubory se svým personálním obsazením částečně překrývají a jejich dramaturgickou i interpretační charakteristiku a snahy vůbec lze do značné míry chápat jako společné. Sukův komorní orchestr (SKO) vznikl roku 1974, má tedy za sebou více jak tři desetiletí intenzivní práce koncertní a nahrávací doma i v zahraničí, kdežto Mladota Ensemble Prague (ME) byl ustaven teprve roku 2003, avšak už zakrátko dosáhl pozoruhodného renomé. Je třeba dodat, že ME vznikl na bázi SKO, proto ono propojení a spřízněnost.

Letošní ročník "Hudebních klenotů", stejně tak jako všech devět minulých ročníků, zaujal nejen programovou dramaturgií, ale i vysokostandarní interpretační úrovní a svým posláním - poskytnout Pražanům i návštěvníkům Prahy hodnotnou hudbu, a to jak známých titulů, osvědčených kvalit, tak hudbu širší veřejnosti méně známou, popřípadě vůbec neznámou, avšak neméně kvalitní kompoziční úrovně i provedení. Rovněž letos autorský a žánrový profil věrně odrážel zaměření a snahy jak SKO, tak ME. Úroveň všech zúčastněných interpretů je vzácně vyrovnaná. Všichni jsou výraznými individualitami a všichni jsou zároveň znamenitými a vyrovnanými komorními hráči. Připomeňme alespoň některé. Na prvním místě koncertního mistra Martina Kose. Projev tohoto skromného, ale neobyčejně výkonného, mnohostranného a svědomitého interpreta je pečlivý, přitom nad věcí, intonačně a rytmicky přesný, skutečně virtuozní a výrazově neafektovaný. Radost ho poslouchat i sledovat – od prvních houslí totiž neokázale, ale účinně vede celý soubor a dokáže mu vtisknout pečeť jedinečného výkonu. Mladší Martinův bratr, klavírista Štěpán Kos, disponuje brilantní hrou. Jeho účast a citlivý přístup v koncertantních dílech, najmě v dvojkoncertech, jsou skutečně tvořivé. Hra violisty Karla Untermüllera se vyznačuje intonačně vytříbenou technikou i decentním výrazem, nikterak ovšem neskrývajícím vkusný a uchu lahodící efekt. Zřídkakdy se setkáme s tak jedinečním komorním pojednáním kontrabasového partu jako u Tomáše Vybírala. Techniku má dokonalou a výrazově naprosto organicky „zapadá“ do celkového zvukového obrazu. I v jeho případě je jasně čitelná muzikantská všestrannost a nadhled, včetně citlivých aranžmá a rekonstrukcí vybraných skladeb. Je rovněž znamenitým sólistou a zvlášť pěkné jsou jeho duetové kreace s invenčním violoncellistou Tomášem Strašilem.

Oba zmíněné soubory dokáží vyzvednout podstatnou stránku hudebního díla, zejména jeho melodičnost. Smysl pro podání melodiky chápou a projevují jako výraz tvůrčího temperamentu a zapálené umělecké vášně. Navíc si dovedou doslova pohrávat s finesami hudebního sdělení, včetně instrumentační barevnosti. Jeden každý člen obou ansámblů perfektně intonuje, přesně cítí a ctí rytmickou vertikálu souhry, dokáže být sám sebou a přitom do celkového spektra kolektivu ústrojně zapadá. Posluchače navíc zaujme jemně individualizovaná odstíněnost jednotlivých vět - přesné a jednoznačné nástupy, krásně utvářené, plynulé fráze a právě tak pozorně sledované jejich závěry, ritardanda a agogika vůbec.

Výsledkem spolupráce je příkladná, osobitá a kompaktní komorní souhra. Příležitost tu dostávají interpreti mladé generace a jejich převaha je na celkovém výrazu zřetelně znát. Nepochybně proto je projev SKO i ME dynamický, energický, prostě "šťavnatý". Všichni hrají s očividnou chutí a zaujetím, ale neafektovaně, požitek ze hry si dovedou vychutnat a předat účinně dál směrem k posluchači, navíc do detailu propracovaně. Vysoká úroveň jejich interpretace odpovídá vkusu současného náročného posluchače. Oba pojednávané soubory - SKO i ME - v současnosti náleží ke "špičce" komorní hudební interpretace v České republice, včetně hodnot svého repertoáru. A proto si zaslouží plné podpory v realizaci své koncertní i nahrávací činnosti.
PhDr. Julius Hůlek - červen 2006



2005

Adventní koncert SKO 13. 12. 2005, Rudolfinum – Sukova síň

Advent bývá považován – kromě jiného - za dobu zamyšlení a meditativního rozjímání a také pozoruhodných kulturních zážitků, které se ovšem vůbec nemusí vztahovat k tematice adventní či vánoční. Takový zážitek poskytl „adventní koncert“ Sukova komorního orchestru (13. 12.). Nabídl závažná – i když náladou zároveň odlehčená - díla svého druhu. Nejprve Suitu pro smyčce „Z časů Holbergových“ jednoho ze zakladatelů novodobé severské hudby Edvarda Hagerupa Griega. Následující koncertantní dílo patřilo Koncertu pro housle a smyčcový orchestr d moll Felixe Mendelssohna Bartholdyho. Druhou polovinu programu vyplnila Serenáda pro smyčce C dur, op. 40 Petra Iljiče Čajkovského. Protagonista souboru, houslista Martin Kos, skvěle naplnil, co Mendelssohn-Bartholdy „vtělil“ do svého Konceru d moll, časnějšího, ale uměleckou hodnotou neméně závažného protějšku houslového Koncertu e moll. Projev tohoto skromného, ale neobyčejně výkonného, mnohostranného a svědomitého interpreta je pečlivý, nad věcí, intonačně a rytmicky přesný, skutečně virtuosní, ač výrazově neafektovaný. Radost ho poslouchat i sledovat – od prvních houslí totiž neokázale, ale i účinně „diriguje“.

Sukovci mají šťastnou ruku při stavbě svého repertoáru. K jeho specialitám mj. patří výběr literatury serenádového typu, pamatující nejen na díla nejoblíbenější, ale i nejhodnotnější. Důkazem může být úvodní Griegova Suita, jejíž pojednávané provedení vyzvedlo především náladotvornost tohoto díla. A co říci o závěrečném Čajkovském? Ten byl nejen pořadím, ale i obsahem a podáním skutečným vrcholem večera - důrazem na vřelé a vkusné vystižení melodické stránky a také instrumentační barevnosti, která záleží především na technicky vyspělé úrovni a výrazově jedinečných nuancích komorní souhry, jíž se Sukův komorní orchestr za téměř 32 let své existence bezesporu může vykázat.
PhDr. Julius Hůlek - prosinec 2005

Pražské jaro - 29. 5. 2005, Rudolfinum - Dvořákova síň

Festivalový program Sukova komorního orchestru byl tradiční a moderní zároveň. Díla dvou nestorů současné české hudební tvorby byla rámována proslulými, obsahem i ideově závažnými skladbami Josefa Suka. Celý večer jednotily skvělé technické předpoklady zúčastněného kolektivu, jak rytmické, tak intonační, takže interpreti se plně mohli soustředit na kvalitu podání a posluchači mohli náležitě vychutnat jedinečný výrazový výklad skladeb.

Ztvárnění Meditace na staročeský chorál "Svatý Václave", op. 35/a Josefa Suka bylo hlavně zpočátku průzračně křehké, lyrické a skutečně meditativní. Pouze v kulminačním bodě, přibližně mezi druhou a třetí třetinou, nabylo na dramatičnosti, avšak vyznění zaokrouhlilo celek skladby do výchozí, respektive převažující nálady.

Následoval Koncert pro dvě harfy a smyčce z roku 1997 Jana F. Fischera (1921) s Janou Bouškovou a Kateřinou Englichovou u sólových nástrojů. Zpočátku se zdálo, že taktonika spočívá ve smyčcovém plénu, ale brzy začalo být jasné, že harfy přebírají iniciativu, která jim už ve zdravé symbióze s kolektivem zůstala, takže kompoziční sazbou i propracovanou interpretací byla přiléhavě evokována atmosféra concerta grossa. Právem sem byl povolán dirigent František Vajnar (i když Sukovci jinak hrají bez dirigenta), jenž se spolu s vynikajícími sólistkami zasloužil o kompaktní a vnitřně vyvážený obraz Fischerova koncertu. Výsledek se projevil srdečnými ovacemi publika, takže harfenistky musely přidat drobnější, virtuozně koncipovanou sólovou skladbu téhož autora. Také následující Hommage 'a Josef Suk Otmara Máchy (1922) z let 1997/1998 měla u obecenstva velký úspěch. Zde se o to určující měrou zasloužil všestranný, pečlivý, ale i invenční koncertní mistr Martin Kos, jenž svou soustředěnost účelně dělil mezi svůj nástroj a pokyny kolektivu smyčců. Máchova pocta Sukovi má skutečně "sukovského ducha" (ovšem beze stopy eklekticismu), zdobí ji už od počátku první věty širokodechá kantiléna sólových houslí, gradujících průbojností ve třetí větě - to vše M. Kos zvládl technicky perfektně a s noblesním nadhledem.

Závěr koncertu patřil "korunnímu" repertoárovému dílu Sukovců - Serenádě Es dur pro smyčce, op. 6 Josefa Suka. Právě tady se projevuje a také je po zásluze oceněno jejich mistrovské kolektivní podání, vpravdě "secesně" pastelové, lyricky vřelé a vkusně emotivní. Tentokrát snad víc než kdy jindy jsem prožíval jemně individualizovanou odstíněnost jednotlivých vět s neuvěřitelnými dynamickými diferencemi. Úspěch Sukova komorního orchestru právem vyvolal tři přídavky - dvakrát Dvořáka, jednou Janáčka.

Zážitek z celého večera asi nejlépe vystihl lapidární výrok, který jsem zaslechl u východu z Rudolfina: "Ježíš, to bylo krásný!"
PhDr. Julius Hůlek - květen 2005



2004

Koncert Sukova komorniho orchestru a Mladota Ensemble – 13. 11. 2004, Rudolfinum – Sukova Síň

Společný listopadový gala-koncert dvou komorních souborů, Sukova komorního orchestru, jenž letos slaví své třicáté jubileum, a sextetu Mladota Ensemble, jenž z "podhoubí" SKO předloni vzešel, byl vhodně situován do Sukovy síně Rudolfina. A to i vzhledem k tomu, s jakou vervou Sukovci ke splnění svého úkolu nastoupili, když už se málem zdálo, že vybraný prostor kapacitě jejich zvuku a nadšení nebude stačit.

Úvodem zvolili čtyřvětou Partitu d moll českého autora mezi barokem a klasicismem Františka Antonína Ignáce Tůmy. Zahráli ji čistě, s nadhledem a již zmíněným entusiasmem. Už tady bychom mohli vyjmenovat další interpretační kvality, které rozvedli a umocnili v ostatních číslech programu. Vyznění Partity ozdobilo jímavé violové sólo ve třetí větě (Arietta), Tůma totiž v sérii svých Partit svěřil sólo vždy jinému nástroji. Shodou okolností sólová viola v dalším průběhu večera zazněla ještě několikrát, pokaždé ovšem v bezchybném a zainteresovaném podání Karla Untermüllera. Následující Koncert G dur pro klavír a smyčce Franze Josepha Haydna (Hob. XVIII:4), psaný v konvenčních hranicích žánru, nicméně se zřetelně patrnou vynalézavostí, právem upoutal provedením sólového partu (Štěpán Kos). Rozhodující však bylo, že kompoziční vynalézavost byla bohatě naplněna interpretací a to vše se mohlo odehrát na spolehlivě zajištěném pozadí kolektivní spolupráce.

Dílčím vyvrcholením programu před přestávkou byla světová premiéra Sextetu pro dvoje housle, violu, violoncello, kontrabas a klavír současného českého autora Zdeňka Lukáše (1928), jíž se na výbornou zhostil Mladota Ensemble (Martin Kos, Dana Klimánková-Truplová, Karel Untermüller, Tomáš Strašil, Tomáš Vybíral, Štěpán Kos). Zd. Lukáš napsal svůj dvouvětý Sextet letos v srpnu přímo pro jmenovaný soubor, s perfektní instrumentační znalostí daného obsazení, zejména při formulaci a rozvíjení výrazově vřelé melodické stránky s příklonem (i harmonicky) k tradičnímu výrazivu, přičemž celek řešil nikterak prudkým kontrastem, nýbrž plynulou kontinuitou obou vět.

Druhou polovinu uvedl Sextet fis moll, op. 8 pro stejné obsazení anglického romantika Williama S. Bennetta, mladšího současníka a přítele Mendelssohna-Bartholdyho a Schumannova. Skladbu složil autor ve svých dvaceti letech (1846), vliv současníků je na ní zřetelně znát, eklektická však rozhodně není. Každá věta je budována, jako by "bez odpočinku", zvláštní, intenzivní gradací, což přesvědčivě vyznělo právě díky kvalitám interpretace.

Závěrečný Sextet A dur, op. 48 Antonína Dvořáka zazněl opět v orchestrální podobě. Sukovci v něm rozehráli celou paletu svého interpretačního umění, prožívali (vůbec ne jen navenek) a výrazně individualizovali každou větu. Předvedli umění (což platí o celém večeru) nenápadných, jako by "odnikud" se vynořivších, o to však působivějších a zcela jednoznačných nástupů, krásně utvářených, plynulých frází a právě tak pozorně sledovaných jejich závěrů (ritardanda a agogika vůbec). Smysluplným hudebním sdělením doslova nabitý tříhodinový koncert představil souhru znamenitě vybavených instrumentalistů, kteří dovedou dát dohromady ideální komorní celek.
PhDr. Julius Hůlek, Hudební rozhledy XI., XII. 2004



2003

Křest nového souboru na Červeném Hrádku - září 2003

V rámci projektu nazvaného poeticky Hudební klenoty na zámku Červený Hrádek a zahájeného v loňském roce úspěšným vystoupením Jiřího Stivína se 6. září uskutečnil další, a musím potvrdit že opět velice výjimečný koncert. I tentokrát jsme se v krásných prostorách Rytířského sálu setkali s hudebníky vynikajícími, název jejich šestičlenného souboru, Mladota Ensemble, byl však pro většinu z nás zcela neznámý. Interpretům jej totiž čerstvě propůjčila majitelka zámku, stále elegantní baronka Henrietta Mladotová, jejíž přítomnost společně s úvodním slovem starosty Města Sedlčany, ing. Jiřím Burianem, dodalo večeru nejen slavnostní ráz, ale i tu správnou, společensky přitažlivou atmosféru. A jak se vlastně všech těchto šest muzikantů dalo dohromady? Vcelku prostě. Jeho členové jsou totiž současnými (či bývalými) hráči Sukova komorního orchestru (každoročně vystupujícího na Červeném Hrádku v rámci festivalu Sukovy Sedlčany), které Josef Suk v roce 1999 vyzval ke spolupráci na nové nahrávce. A protože si spolu všichn i umělecky i lidsky velice dobře rozuměli, začali v této sestavě koncertovat pravidelně. Nu, a to už bez zaregistrovaného názvu opravdu dost dobře nejde...

Ke svému prvnímu oficiálnímu vystoupení si Mladota Ensemble, složený z houslistů Martina Kose a Dany Klimánkové - Truplové, violisty Karla Untermüllera, violoncellisty Tomáše Strašila, kontrabasisty Tomáše Vybírala a klavíristy Štěpána Kose vybral díla, v nichž se mohl posluchačům představit v nejrůznějších sestavách a tím i obsazeních. Smetanovo Duo č. 2 g moll pro housle a klavír "Z domoviny", Dvořákovo Terzetto C dur pro dvoje housle a klavír, op. 74 (B. 148) a Smyčcový kvintet G dur, op. 77, Schubertův Kvintet A dur pro klavír, housle, violu, violoncello a kontrabas D 667 "Pstruh" a v neposlední řadě i Rossiniho virtuózní Duo pro violoncello a kontrabas. Tedy interpretačně vysoce náročná díla, v nichž soubor předvedl nejen schopnost jednotné umělecké výpovědi, ale i cit pro detailní až cizelérskou práci. Zvláště v obou kvintetech, kde je propracovanost nástrojových partů samozřejmě náročnější, zaujal perfektní souhrou a zřetelností jednotlivých hlasů, promyšlenou výstavbou celku, vycházející z nejjemnějších detailů každé fráze, i dynamickou a výrazovou plasticitou, která výkonům propůjčila jak strhující švih, tak i půvab něžnosti a kouzlo místy až nostalgické zadumanosti.

To vše zarámováno do uvolněného a radostně spontánního muzicírování propůjčilo vystoupení Mladota Ensemblu uměleckou přesvědčivost a tím i zasloužený bouřlivý ohlas u publika, jehož ovace nebraly konce. Společně s intimitou vkusně zařízeného zámeckého salónu, prosyceného bohatou historií šlechtického rodu Mladotů i vůní nově zrestaurovaného dřevěného obložení se tento večer bezesporu nesmazatelně zapsal do pamětí i srdcí všech, kteří se nechali vytrhnout ze stereotypu zaběhaných víkendových kolejí a na Červený Hrádek první zářijovou sobotu přijeli.
Hana Jarolímková, Hudební rozhledy, listopad 2003

Orchestrální večer Festivalu W. A. Mozarta 19. 7. 2003, Augsburg (Německo)

Druhý den po velkolepém koncertním provedení opery La Clemenza di Tito“ znovu proudilo publikum do zahrady zámku Fronhof v sobotním červencovém večeru, aby se potěšilo perlami Mozartova symfonického díla. Haffnerova a Linecká symfonie a k tomu Sinfonia Concertante byly u Wilhelma F. Walze a Sukova komorního orchestru tentokrát v rozšířeném obsazení vloženy do nejlepších rukou. Haffnerova a Linecká jsou dva příklady ze středního období Mozartovy symfonické tvorby a přece zde byla zřetelná různobarevnost i rozdílná kompoziční stavba obou děl. V serenádovitější Haffnerově symfonii D-dur KV 385, která zahajovala koncert, nabídl Sukův orchestr ještě organičtější a uhlazenější Mozartovu podobu, než tomu bylo u prvního, pátečního koncertního provedení opery „Titus“. Slavnostnost první věty slavné symfonie s jejími kontrapunktickými nuancemi byla podána stejně jako rozpustile vířivé finále, s espritem. Dialogem smyčců a dechů mělo Andante pevný obrys, obzvláště ale pak Menuetto s rafinovaně burácivými, částečně „vybočujícími“ rytmy v třídobém taktu bylo vlastním vrcholem této skvostně lehké symfonie. Naproti tomu vykazuje Linecká C-dur KV 425 „symfoničtější“, chceme-li, vážnější charakter. Po pomalejším úvodu jsou rozvody témat v první větě vrstvené komplikovaněji, se smělými přechody. Andante se vyznačuje třpytivě střídavou harmonií, záhadnými světlo-temnými vybarveními. Přímo blaženě nechává Mozart vznášet se hoboj v triu Menuettu (přídavek) a ve finále pak znovu rozvíjí mistrnou pohyblivou síť. Zde, stejně jako v Sinfonii Concertante Es-dur KV 297b pro hoboj, klarinet, lesní roh a fagot se prezentoval Walz a orchestr barevně a okázale. Rejcha Ansamble Praha předávající si témata od hoboje (Jiří Krejčí) ke klarinetu (Jaroslav Marek), fagotu (Svatopluk Čech) a lesnímu rohu (Petr Hernych), vytvořil hned z počátku strhující, smělý a půvabně sršící dechový zvuk. Jiskřivě vybroušené korálky variací ve finále ideálně rozvinuly kouzlo Mozartovy proslulé serenády.
Augsburger Allgemeine Nr. 166, z 22. července 2003

HUDBA ROZPALOVALA - Dvořák a Rossini, 20. 7. 2003, 2. komorní koncert na zámku Fronhof – Augsburg (Německo)

Po dalším žhavém slunčném dnu letošního léta přivedlo publiku krev do varu v příjemně chladném vládním Rokoko sálu zámku Fronhof, kde se konal v pozdním nedělním odpoledni 2. komorní koncert v rámci každoročního Mezinárodního festivalu W. A. Mozarta něco úplně jiného. Byla to dvě komorní díla českého, světově proslulého skladatele Antonína Dvořáka, prosycená ohnivými a temperamentními motivy a laskavými melodiemi, jakož i kuriozita operního skladatele Gioacchina Rossiniho – Duett pro violoncello a kontrabas v interpretaci pěti umělců, bývalých i současných členů hostujícího Sukova komorního orchestru z Prahy. Nečekánou sytostí zvuku rozvinuli primarius Martin Kos a Dana Klimánková-Truplová (housle) spolu s Karlem Untermüllerem (viola) hned ve Dvořákově Terzettu op.74. Vedeni prvními houslemi a jejich vemlouvavým tónem v naléhavém dialogu s druhými houslemi korespondovala viola v krásném barevném zvuku, a trio excelentních hráčů vykreslovalo kantátové linie prvních dvou vět, aby se pak ve třetí větě poddali hned bouřlivým a v zápétí tanečně chvějivým rytmům. Výrazně nesená závěrečná věta vyústila do rasantního finále.

Rozhovor dvou bratrů – tak můžeme pojmenovat dialog violoncella (Tomáš Strašil) a kontrabasu (Tomáš Vybíral) v Rossiniho Duettu. Krok za krokem ukazoval Tomáš Vybíral, že v jeho nástroji je ukryto více, než jen doprovodný a podpůrný hlas – nejdříve v imitaci violoncella, hned s ním alternující ve vlastním, nadevše dynamickém a pro kontrabas exponovaném partu. Ve druhé větě, kde se kontrabas zprvu spokojí s pizzicatovým doprovodem k melancholické a mistrně interpretované violoncellové kantiléně, upozorňuje na sebe brzy o to bouřlivěji jako opravdový melodický nástroj, aby pak ve finále přebíral ohnivý violoncellový part. Až komicky působí tato výměna rolí vzhledem k rozložité zvukové barvě kontrabasu, což se dá v Rossiniho tvorbě předpoládat. Je to Komorní dílo oplývající šprýmem.

V závěru koncertu přišlo ke slovu všech pět nástrojů ve Dvořákově Smyčcovém kvintetu G dur, op. 77. Okouzlující byla jasem a energií nabitá interpretace všech členů ansámblu, překypující radost ze hry a umělecky vyvážené neustávající vnitřní napětí, které nepolevovalo ani ve zdrženlivějších partiích.(suh)
Augsburger Allgemeine - Nr. 166 z 22. 7. 2003

Koncert „75“ aneb pocta Leoši Janáčkovi a Zdeňku Lukášovi

O komorních orchestrech je známo, že si zvláště v létě se svou programovou nabídkou příliš nelámou hlavu. I ta špičková malá komorní tělesa barokního typu obvykle raději do omrzení opakují nejpopulárnější repertoárové dominanty (Mozart, některá z romantických serenád a samozřejmě Vivaldi), než aby se pokusila propojit příjemný zážitek ze známé hudby s nějakým novým poznáním. Nevšední dramaturgie, s jakou přišel na přelomu jara a léta Sukův komorní orchestr ovšem potěšila. Pod hlavičkou speciálního festivalu s názvem Hudební klenoty z Prahy jsme mohli být v rozmezí třinácti dnů svědky pěti tématicky ucelených večerů a jednoho populárního matiné, přičemž na jednotlivých koncertech dostaly prostor nejen slavné hudební miniatury, Mozart a Vivaldi, ale také méně známé skladby německého hudebního romantismu nebo téměř výhradně hudba soudobá. Zvlášť svěžím počinem, který se zcela vymaňoval z obvyklého dramaturgického klišé, byl (Sál Martinů, 21.6.) tzv. Koncert „75“ (číslovka připomínala 75 let od úmrtí Leoše Janáčka a 75 let od narození Zdeňka Lukáše), který postavil vedle sebe Janáčkovu ranou Suitu pro smyčce, a tři (!) skladby z dílny Zdeňka Lukáše – mimochodem všechny byly s tímto raným Janáčkem až nápadně rodově příbuzné. Janáčkovu suitu podali Sukovci zajímavě. Díky podobné akcentaci a také poněkud volnějšímu tempu jako by ze stokrát slýchané hudby vyzařovaly o poznání temnější barvy i silnější vnitřní svár (violový protihlas v Adagiu, chorálový náboj druhého Adagia). Vzhledem k minimálnímu obsazení orchestru (13 hráčů) jsem byl zvědav na zvukově exponované Presto, ale i to znělo subtilnímu tělesu, zejména v krajních dílech, plnokrevně.

K Lukášovým skladbám přistoupil Sukův komorní orchestr se suverénním nadhledem; bylo dobře znát, že tato hudba patří k jeho repertoárovým dominantám, s nimiž se – jak se dovídáme s ohlasů – velmi úspěšně prosazuje i ve velmi vzdálených oblastech, například v Jižní Americe, Toho, kdo Lukášovy orchestrální a koncertantní počiny pernamentně sleduje, to nepřekvapí. Jde o hudbu, která je rozpoznatelná po několika taktech, vždy se odrazí od nějakého „posvěceně“ muzikantského nápadu a pak plyne s naprostou samozřejmostí dál, jako by se rodila v jednom tahu, i když nám někdy může připadat, jako by do této složité doby zabloudila tak trochu z jiného světa. Tak se na tomto večeru představily například Lukášovy Canti, jejichž konsonantně hladivý druhý zpěv stavěl své kouzelné a ničím nerušené „vyprávění“ na nejprostších pointách, a přesto vzrušoval. Dvě Lukášovy skladby byly šity orchestru přímo na tělo – Dvojkoncert pro housle, kontrabas a smyčce z roku 1999, který skladatel věnoval houslistovi Josefu Sukovi a dnes už výrazně osobnostně profilovanému sólokontrabasistovi tělesa Tomáši Vybíralovi, a rovněž Sukovi věnované Concertino dedicato pro housle a orchestr. I tentokrát, kdy se Sukovy role spolu se znamenitě disponovaným Tomášem Vybíralem s nápaditě detailním cítěním ujal Martin Kos, bylo dobře patrno, co takové dedikace v praxi znamenají, protože obě kreace nejen plně odkrývaly svůj jímavý náboj, ale díky nadhledu a detailnímu přístupu, s jakým byly nastudovány, nabízely také obraz nádherně uvolněného muzicírování. Snad nejsilněji nám to dali interpreti poznat v Lukášově Dvojkoncertu.
Miloš Pokora, Hudební rozhledy č. 8



2000

Hudební klenoty po čtvrté

Mezi 8. a 28. červnem realizoval Sukův komorní orchestr v areálu hradu čtvrtý ročník cyklu Hudební klenoty na Pražském hradě. Z celkem sedmi programů jen jeden (Kvarteto Martinů s Josefem Sukem) se obešel bez Sukovců, zbylých pět nastudoval s nimi dirigent Gudni A. Emilsson. Jeden pak hostující dirigent Sakae Sakakibara z Japonska.Emilssonovo angažmá se pozitivně promítlo také do dramaturgie cyklu: i když ve volbě skladeb odvažoval míru zastoupení soudobých autorů (zařadil „Vzpomínání“ mladého českého komponisty Martina Hyblera a Dvojkoncert pro housle a kontrabas Zdeňka Lukáše), odvážně přišel i s autory i se skladbami, které u nás prakticky neznáme: zazněly např. České tance v lidovém tónu Carla Nielsena (1865 - 1931), Variace „ La Folia“ pro violoncello a smyčcový orchestr francouzského skladatele z přelomu 17. a 18. století Marina Mareise (1656 - 1728 ), suita Capriol předčasně zemřelého Angličana Petera Warlocka (1894 - 1930) a Suita As dur Švýcara Othmara Shoecka (1884 - 1957).Zbytek tvořila standardní a prověřená programová čísla: (Bach, Haydn, Mozart, Debussy, Bartók, Barber, Dvořák atd.), ale zazněla například i Mahlerova úprava Schubertova kvartetu Smrt a dívka, Sibeliova suita Rakastava či Elgarova Serenáda.I ve výběru hostujících umělců se pořadatelé vyhnuli konvenční volbě - pozvali z Japonska již zmíněného dirigenta Sakae Sakakibaru, který do programu svého koncertu zařadil i soudobou japonskou skladbu - Serenádu pro smyčce skladatele Hiroshi Hary, houslistku Kanako Ito a pianistku Emiko Imagavu, dále houslistu libanonského původu Aru Malikiana (ten se však nakonec cyklu nezúčastnil z důvodu náhlé operace a skvostně ho zastoupil houslista Jan Talich) a americkou pianistku Susan Kagan. Z domácích interpretů samozřejmě nechyběl Josef Suk, který hrál v Lukášově Dvojkoncertu s výborným kontrabasistou T. Vybíralem. Cyklus ozdobilo vystoupení harfistky Kateřiny Englichové, v Maraisových variacích se znovu objevil slibný violoncellista Tomáš Strašil. Nechyběla ani participace členů orchestru - Martina Kose, Hany Hašplové a Karla Untermüllera, kteří úspěšně muzicírovali se zastupujícím Janem Talichem na koncertě slavných smyčcových dvojkoncertů. Ze sedmi koncertů jsem bohužel mohl absolvovat jen dva.První se měl 24. června konat v Rothmayerově sále, ale díky správě hradu byl přenesen do interiéru Španělského sálu.Úvodní Skalkottasovy Řecké tance nejsou u nás neznámou hodnotou: jde o vtipně zpracované, byť ve zvukovém a formovém řešení nijak objevné folklorní podněty s poměrně vysokou mírou stylizace. Znamenité byly oba výkony Kateřiny Englichové: hrála Händlův Koncert op.4, č.6 velmi přehledně, její nástroj zněl v daném akustickém prostředí s až překvapivou tónovou sytostí, jen při subitových přechodech z forte do pianissima se zvuk v méně zaplněném sále na okamžik jakoby ztrácel. Zato Debussyho Dva tance vyzněly od sólistky i orchestru jako sladce rozkošné, lehce zčeřené hudební plošky. Večer efektně uzavřely Bartókovy Rumunské tance.Koncert 28.6. (ten už byl do Španělského sálu pevně předem určen a bylo plno), představoval téměř doslovnou reprízu programu Sukova komorního orchestru na Pražském jaru (28.5.), v němž chyběl jen Poulenkův Koncert pro varhany. Při poslechu Warlockovy skladby Capriol suite jsem ocenil původní invenci a zalitoval, že nadaný skladatel opustil dobrovolně svět už ve svých šestatřiceti letech a při sledování Lukášova Dvojkoncertu, kde Suk a Vybíral zopakovali teď už „usazený“ výkon, se znovu ozřejmilo, jak zkušeně dovede Zdeněk Lukáš napsat partituru, jež publikum neomylně osloví, aniž by mu nadbíhala… A ještě něco oba koncerty potvrdily: přítomnost dirigenta je při provedení takových programů nezbytná - a je jen dobře, že Emilsson chápe svůj úkol věcně: nevystavuje svá dirigentská gesta příliš na odiv, ale nenápadně vtiskne souboru svou interpretační představu.Cyklus, který se pro příští léta stal součástí projektu „ Hudební klenoty z Prahy Evropou do světa 2000 - 2005“ splnil po ukončení Pražského jara dobře své poslání: nabídl na jedné straně jistě odlehčení, na straně druhé pak podstatně přitažlivější a umělecky cennější zážitky, než s jakými se hosté Prahy setkávají v letních „turistických“ programech v pražských kostelech…
Hudební rozhledy č.8 srpen 2000 Autor - Petar Zapletal

Mezinárodní hudební festival Pražské jaro, květen 2000, Rudolfinum - Dvořákova síň.

„ …premiérou dvojkoncertu pro housle a kontrabas Zdeňka Lukáše, která byla věnována sólistům - (J. Suk - housle, T. Vybíral - kontrabas) orchestr rozšířil svůj seznam prvních provedení a skladatelův geniální kompoziční záměr ve spojení nástrojů s tak velkým zvukovým kontrastem v citlivém doprovodu ještě umocnil. Koncert dirigoval G. A. Emilsson (Island)...”

Mezinarodní hudební festival Pražské jaro, květen 2000, Rudolfinum - Dvořákova síň

Sukův komorní orchestr znamená v paletě českého reprodukčního umění svébytnou hodnotu tvořenou spojením několika jen zdánlivě protichůdných linií. Kořeny tohoto komorního tělesa tkví v půdě prudce se rozvíjející české hudební kultury 19.století. Tu dobu nejsilněji reprezentují jména - Bedřich Smetana a Antonín Dvořák, ale na scénu vstupují už i mladí talentovaní muži, kteří většinou měli vztah k Dvořákově mistrovské třídě na Pražské konzervatoři. Jejich přínos naplno zasáhl také charakter a podobu české hudby a to jak po stránce stylové a kompoziční, tak po stránce interpretačního stylu - a tady je jednou z nejvýraznějších hodnot dílo Josefa Suka a v dějinách české interpretační školy pak vznik legendárního Českého kvarteta, v němž měl u pultu druhých houslí své stálé místo proslulý komponista - Josef Suk.Vznik komorního orchestru vyvolal jistý přetlak výborných mladých instrumentalistů, kteří se - původně sdružili bez názvu proto, aby si svými výkony zasloužili nejprve pozornost a později místo na slunci.V roce 1981 se houslista Josef Suk ( pravnuk Dvořákův a vnuk skladatele J.Suka) ujal uměleckého vedení,došlo k přeskupení sil a do erbu orchestru z jeho popudu vstoupilo jméno skladatele Josefa Suka a zároveň se Sukovo mladé a vpravdě geniální dílo - Serenáda Es dur pro smyčcový orchestr op.6 - stalo kultovní částí historicky i slohově pestrého repertoáru Sukova komorního orchestru. Na tomto faktu se nic nezměnilo, i když Mistr J. Suk svůj post uměleckého šéfa v prosinci r. 2000 opustil. Ani nejlépe obsazený komorní kolektiv ovšem nemůže žít z krásné tradice, která ho zdobí, ale je třeba vytvářet nové, životaschopné perspektivy, které jsou v souladu s realitami a reáliemi nové doby. To se Sukovu komornímu orchestru daří díky dobře orientovanému managementu i programovému budování repertoáru, který se vrací k ověřeným hodnotám barokní literatury, i díky vyhledávání hudebních materiálů především české tvorby z přelomu 17. a 18. století a předklasické epochy. Stejně tak hudby vrcholného klasicismu - na prvním místě s Mozartem, českými hudebníky tak milovaným.Repertoár je ovšem doslova živen i díly mistrů 20. století, počínaje Schönbergem a dál přes Bartóka, Stravinského, až po Martinů a mnohé další, včetně žijícího výtečného českého komponisty Zdeňka Lukáše. Sukův komorní orchestr považuje za smysl své práce především vytváření interpretačního ideálu fascinujícího živostí. Nezříká se např. hlubokých interpretačních poznatků vedených snahou o autenticitu reprodukce barokních, předklasických a klasických skladeb, ale cílem je jejich živoucí podoba.Vůdčí hodnoty při výběru repertoáru jsou - tvůrčí nadšení, dokonalá stylová informovanost a precizní práce. (Na každé frázi, na každém spoji a artikulaci jakékoli skupinky tónu.) Ony oblouky, které jsou nosným systémem života a umělecké práce Sukova komorního orchestru jsou tradice a na ni navazující perspektivnost myšlení a jasná vize budoucnosti. Pak kompletní poznání interpretačních zvyklostí, způsobů a stylutvorných kriterií, jimiž je nutno se při plnění takového úkolu řídit. A do třetice jasné a nikdy neochabující vědomí současné doby včetně schopnosti vnímání dnešního posluchače, který sice obdivuje technickou dokonalost, ale jeho srdce i duše touží po emotivních zážitcích a on sám má silnou schopnost prožívat je naplno.„ ...program koncertu SKO byl orientován na výhradně českou hudbu (O. Mácha, A. Dvořák,J. K. Vaňhal, J. Suk). Orchestr ukázal v plném světle svůj výrazový i barevný interpretační rejstřík a nadchl posluchače svým přístupem k těmto dílům. Celý večer byl demonstrací české tradice, která se bezpochyby přenese i do příštího tisíciletí…”



1999

Hudební festival „Janáčkův máj”, červen 1999 - Ostrava

„ …Sukovo dílo Serenáda Es dur op. 6 je ke slyšení v podání nejednoho slavného orchestru. Teprve však provedení tohoto komorního tělesa se rozzářila do neslýchané krásy…”



1997

Tokyo Metropolitan Art Space, 16. 10. 1997

„ ...ve Dvořákově Serenádě, plnou měrou vytryskla vznešenost české smyčcové hudby, kterou v interpretaci ansámblu bylo publikum zcela uchváceno…“

Hudební rozhledy, srpen 1997

„ …Janáček se orchestru vskutku povedl a dokumentoval tak jeho hráčské i umělecké kvality nadevší pochybnost…“ Hana Jarolímková

Slovo, 4. 7. 1997

„ ...V jeho výkonu nic není ponecháno náhodě. Dokonalá souhra, přesná hra každého instrumentalisty, ale pro komorní hru nezbytná kultivovanost zvuku patří k samozřejmým přednostem Sukova komorního orchestru... “ Petar Zapletal

Hudební klenoty na Pražském hradě - 5. ročník

O klenoty je třeba správně pečovat. Když před několika lety vznikla myšlenka obohatit čas předletní koncertní sezóny sérií vystoupení Sukova komorního orchestru a menších instrumentálních souborů v atraktivním prostředí prostor Pražského hradu, nastalo hledání vhodného názvu.Měl obsahovat kritéria vyjimečné kvality skladeb vybraných do programů i dostatečně přitažlivou sílu této akce. Rozhodnutí bylo výrazné - jde o Hudební klenoty na Pražském hradě. A poněvadž obecenstvo je z velké části mezinárodní, putují tyto klenoty z Prahy Evropou do celého světa. Letos se tento festival, který vyplňuje mezeru mezi Pražským jarem a letní sezónou konal už po páté.Je to řada podvečerních koncertů (nedosahující rozměrů celovečerního programu) se zajímavými zahraničními hosty i domácími sólisty. Programy nejsou úplně standardní, lépe řečeno nejsou sestaveny podle běžných programových šablon a nacházíme v nich letos především díla W. A. Mozarta, světovou premiéru Concertina pro flétnu a harfu anglického skladatele S. Dodgsona. Stejně zajímavá byla kombinace Mozartova kvintetu pro flétnu a smyčcové nástroje (která je transkripcí jeho nejrozsáhlejší klavírní sonáty C-dur KV 521 pro 4 ruce, kterou vytvořil americký flétnista R. Stallman a zároveň byl protagonistou této světové premiéry) se Smetanovým 1. kvartetem e-moll „ Z mého života“.Stallmanova transkripce je tak trochu diskutabilní, protože proměňuje dílo do jisté míry na skladbu koncertantní, kde má dominantní úlohu hlas flétny. To ryze komorní dílo B. Smetany zanechalopo stránce žánrové i provedením Kvarteta Martinů dojem jednoznačnější. Vedle zkušených hudebníků uplatňuje festival „Hudební klenoty na Pražském hradě“ také princip otevírání dveří mladým instrumentalistům, kteří splňují naděje vzniklé z jejich dosavadní koncertní činnosti.V tomto kriteriu je naprosto přesvědčivá harfenistka K. Englichová, která mi imponovala svou jistotou a instrumentálním mistrovstvím. Když jí posloucháte, máte pocit, že hrát na harfu vůbec není těžké, což je sice dojem ošidný, nicméně dostaví se vždycky, když se setkáte s někým, kdo toto umění ovládá. Mladou houslistku Danu Klimánkovou můžeme s klidným svědomím označit za velikou naději, jak po strance její výborné dispozice, tak i proto, že na její hře se projevuje dobrá škola i imponující estetické cítění, jehož projevem je krása tónu v celém sólistickém partu, nejen v kantilénách. Mozartův houslový koncert A-dur KV 219 patří mezi klenoty nejen jako dílo, ale jako interpretační čin.Sukův komorní orchestr dnes disponuje opravdu mimořádně kvalitním instrumentálním fondem, který se potvrzuje jak v nástrojovém, tak v muzikálně výborném provedení tak nesnadného díla, jakým je Dvojkoncert pro housle a hoboj d-moll (Jan Adamus- hoboj, Martin Kos koncertní mistr SKO - housle) a 6. Braniborský koncert J. S. Bacha - tónová vyrovnanost, agogická pružnost i technická bravura, to byly přednosti provedení děl v cyklu Hudebních klenotů na Pražském hradě v letošním ročníku. Sólové party v Braniborském koncertu hráli s těmito přívlastky členové violové skupiny SKO, Karel Untermüller a Filip Kimel.Vrcholem letošního festivalu Hudební klenoty na Pražském hradě byl závěrečný koncert ve Španělském sále. Před orchestrem stál vynikající a spontánní hudebník Willhelm F.Walz, který s hlubokým pochopením vedl komorní těleso ke skvělé dynamičnosti v úvodní Sukově Serenadě Es dur op. 6 a spolu s dechovými nástroji také v Mozartově Symfonii A dur op. 201. Tento koncert měl skvělé sólistky - sopranistku Marinu Ulewicz (Německo), která především v Mozartově árii Bella mia fiamma byla fascinující (po takovém díle a výkonu je těžké stejně zaujmout dílem stejného druhu, natož již od Mozarta celkem krotkou árií „Oh Barbaro” z opery Il re Pastore. Druhou sólistkou byla obdivuhodná Susan Kagan v Mozartově klavírním koncertu F dur KV 413. Zasloužila si lepší nástroj, ale její výkon stojí za kompliment.Letošní „Hudební klenoty na Pražském hradě“ jsou uzavřeny a myslím, že by měla být uzavřenaa zreformována celá tato v dobrém slova smyslu ambiciózní myšlenka. Je asi třeba se rozhodnout: co z ní zachovat a co obměnit k nové podobě dalších ročníků, neboť se domnívám, že by se jí mělo dostat povšimnutí mecenášů, kteří by jí dokázali podpořit k jejímu dalšímu šíření.Takový je život a zejména život hudební.
Autor: Prof. Jaroslav Přikryl