<<<
"Bude-li hudební historiografie s odstupem času hodnotit Lukášovo místo ve vývoji české hudby, doplní jeho jméno mnoha přívlastky jedinečnosti. Zůstává jedním z nejhranějších, nejplodnějších a interprety nejčastěji oslovovaných skladatelů." >>>
Hudební skladatel Zdeněk Lukáš (1928 – 2007) je s Plzní spojen mnoha pouty. Působil zde jako rozhlasový redaktor, po svém odchodu do Prahy se sem vracel, nejčastěji za pěveckým sborem Česká píseň, ale i dalšími interprety, jež během svého působení poznal. Bude-li hudební historiografie s odstupem času hodnotit Lukášovo místo ve vývoji české hudby, doplní jeho jméno mnoha přívlastky jedinečnosti. Zůstává jedním z nejhranějších, nejplodnějších a interprety nejčastěji oslovovaných skladatelů. Provedení jeho instrumentálních děl plných invenční melodiky vyžaduje dokonalé podání. Vždyť také většina skladeb byla inspirována našimi předními umělci včetně Josefa Suka a Sukova komorního orchestru.
Převážně právě z tohoto fondu vzniklo CD unikátní jak hráčským způsobem, tak technickou stránkou nahrávek, které v letech 2005 a 2006 v plzeňském studiu Českého rozhlasu pořídil tým vedený hudebním režisérem Antonínem Bulkou. Mistru Sukovi připsané Concertino dedicato (1997) a Dvojkoncert pro housle, kontrabas a orchestr (2000), dávají příležitost vyniknout vynikajícím hráčským kvalitám houslisty Martina Kose a kontrabasisty Tomáše Vybírala. Oba umělci jsou také členy dalšího komorního tělesa – Mladota Ensemble Prague, jež se na CD prezentuje Lukášovým Sextetem pro dvoje housle, violu, violoncello, kontrabas a klavír (2004). Vedle jmenovaných umělců se na něm podílejí DanaTruplová (housle), Karel Untermüller (viola), Tomáš Strašil (violoncello) a Štěpán Kos (klavír). Sérii instrumentálních kompozic vzniklých v poslední dekádě skladatelova života doplňuje Te alle cinque pro housle, klavír a orchestr (2003) a Canti pro smyčcový orchestr, op. 175.
Díky aktivitám pěveckých sborů znají plzeňští posluchači především Lukášovu vokální tvorbu. Uvedené CD doplňuje jejich zkušenost o nové dimenze. Pro Plzeň je jistě velkým přínosem, že jeden z protagonistů všech nahrávek – houslista Martin Kos – je ve vedení Sukova komorního orchestru Mistrovým nástupcem. V posledních letech zároveň působí jako koncertní mistr operního orchestru plzeňského Divadla J. K. Tyla.
Marta Ulrychová, KULTURA - plzeňský kulturní přehled - únor 2009
<<<
<<<
"Skladby na tomto CD jsou všechny věnovány Sukovu komornímu orchestru nebo jeho členům a jsou psány v rozmezí let 1982 až 2004." >>>
Představovat hudebního skladatele Zdeňka Lukáše (1928 – 2007) hudbymilovným posluchačům asi není třeba – je jedním z nejčastěji hraných a zpívaných českých soudobých skladatelů. Jeho hudební jazyk zřetelně inspirovaný folklórem je přes svou mnohotvárnost vždy jasně „poznatelný“ a je pro něho charakteristická nevyčerpatelná melodická invence s přehlednou strukturou jak formální, tak hudební. Skladby na tomto CD jsou všechny věnovány Sukovu komornímu orchestru nebo jeho členům a jsou psány v rozmezí let 1982 až 2004.
Concertino dedicato pro housle a smyčcový orchestr je z roku 1997 a bylo věnováno Josefu Sukovi a Sukovu komornímu orchestru. Poprvé zaznělo na koncertě v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro v roce 1998 jako součást oslav sedmdesátých narozenin skladatele. Po roce 2000, kdy Josef Suk ukončil svoji sólovou uměleckou kariéru, převzal toto dílo do svého repertoáru současný umělecký vedoucí SKO Martin Kos a často ho zařazuje na programy koncertů. Není divu: jedná se interpretačně o vděčné dílo, které plně využívá technické i zvukové možnosti houslí. Melodické úseky plné vroucnosti se střídají s efektními technickými pasážemi, které místy (zvláště v dvojhlasých postupech ve třetí větě) zaznívají jako vzdálená reminiscence některých výrazných motivů z autorova cyklu pro mužský sbor se sólovými houslemi Jaro se otvírá, který napsal již v roce 1971. Nádherná skladba, který neztratila nic ze své aktuálnosti a svěžesti.
Následující Dvojkoncert pro housle, kontrabas a smyčcový orchestr přináší úplně jiný svět. Bezstarostnost a hravost předchozího hudebního čísla nahrazuje mystická atmosféra, kterou v prvních tónech charakterizuje unisono v kontrabasu i v houslích držený tón f, ovšem ve vzdálenosti šesti (!) oktáv. Tento tón „mimo čas a prostor“ začne být přerušován v synkopovém rytmu krátkými secco vstupy v tutti smyčcích (v postupu tónů f – g – as- f) a atmosféra tím začne být plná napětí. Celá skladba se pak postupně rozvine v nádherný dialog sólových nástrojů (stále často postaveném na jejich velké intervalové vzdálenosti), do kterého přináší tutti hráči stálý prvek zneklidnění. Musím konstatovat, že výkony obou sólistů, již zmíněného Martina Kose a kontrabasisty Tomáše Vybírala, jsou fantastické; velmi náročné party zvládli s takovou bravurou, že poslouchat tuto nahrávku je opravdovým hudebním zážitkem. Skladba je věnována Josefu Sukovi a Tomášovi Vybíralovi a je z roku 1999.
Stejný posluchačský prožitek nabízí i další skladba CD, Sextet pro dvoje housle, violu, violoncello, kontrabas a klavír, která nese dedikaci: „Komponováno pro Mladota Ensemble v srpnu 2004“. Vnímat suverenitu jednotlivých hráčů a zároveň vyrovnanost tohoto mladého souboru je velmi příjemné a inspirující. Mladota Ensemble Prague vzniknul jako komorní sdružení Sukova komorního orchestru a na nahrávce ho tvoří členové Martin Kos a Dana Truplová – housle, Karel Untermüller – viola, Tomáš Strašil – violoncello, Tomáš Vybíral – kontrabas a Štěpán Kos – klavír.
Následující Te alle cinque pro housle, klavír a orchestr napsal autor v roce 2003 po návratu z nemocnice jako „jakési znovuzrození … jedině pro Sukovce jsem se rozhodl tuto partituru napsat“ (Zdeněk Lukáš). Vnímám tuto skladbu jako hudební obrazy s názvuky postupů charakteristických pro Bohuslava Martinů (respektive Antonína Dvořáka),přinášející pocit radosti z tvoření jako takového, které jsou osobitým způsobem prolínány zneklidňujícími motivickými proudy vycházejícími z čerstvé těžké životní zkušenosti. Sólisté jsou opět vynikající bratři Martin a Štěpán Kosovi.
Závěrečné čtyři zpěvy pro smyčcový orchestr s názvem Canti, op. 175 jsou zde nejstarším dílem Zdeňka Lukáše; pro Sukův komorní orchestr je autor psal s přestávkami od 15. 7. do 28. 8. 1982 na své chalupě v Jílovém. Jednotlivé části se jmenují 1. canto dramatico – 2. canto d’amore – 3. canto corale – 4. canto di danza a hudba je zde čitelnou charakteristikou těchto názvů.
CD je nahráno ve vynikající zvukové kvalitě s prostorově vyváženým a kompaktním zvukem. Bylo „pokřtěno“ dne 11. září 2008 na druhém koncertě abonentní řady SKO v kostele sv. Šimona a Judy v Praze. Po jeho poslechu zůstává pocit radosti z harmonických souzvuků a z místy lidové „rozezpívanosti“, což by méně zasvěcený posluchač u soudobého skladatele asi stěží čekal. A protože jsou tyto skladby interpretovány tak vynikajícím souborem, jakým je Sukův komorní orchestr, jedná se o titul přinášející hudební zážitek napříč posluchačskými skupinami.
Petr Matuszek, Hudební rozhledy - leden 2009
<<<
<<<
"Všichni členové orchestru přišli na scénu zjevně ve výborné náladě a už jen pohled na ně způsobil, že jsem se na koncert začal těšit." >>>
V úterý 17. 6. zahájil prvním koncertem Sukův komorní orchestr svůj abonentní cyklus v kostele sv. Šimona a Judy. Tento pouze smyčcový ansámbl je druhým nejstarším komorním orchestrem u nás, byl založen již v roce 1974 houslovým virtuózem Josefem Sukem. Sledoval jsem tehdy velmi pozorně jeho vývoj (byl to v té době opravdu odvážný počin), a tak jsem byl opravdu zvědav, jaká asi bude jeho současná tvář pod uměleckým vedením houslisty Martina Kose. A musím hned na začátku říct, že překonala všechna má očekávání.
Všichni členové orchestru přišli na scénu zjevně ve výborné náladě a už jen pohled na ně způsobil, že jsem se na koncert začal těšit. Dobře naladění muzikanti těšící se na koncert nebývají u některých našich orchestrů už tak běžnou záležitostí, a tak pohled na tyto vesměs mladé muzikanty byl vysloveně osvěžující. Radost čišela ze všech hned od prvních tónů a vydržela jim do konce přídavku.
V první půli koncertu bylo na programu Čtvero ročních dob od Antonia Vivaldiho. Znám tento "evergreen" opravdu velmi dobře a to v mnoha podáních, takže jsem nečekal, že by mě mohl ještě něčím překvapit. Jaký omyl! Hned v prvních tónech sólových houslí a v první pro mne nezvyklé tempové agogice mi začalo být jasné, že to nebude provedení ledajaké. Martin Kos rozehrál neobyčejnou paletu barev nejen svými houslemi, ale i ve vedení celého ansámblu. Vyhrál si s každou notou, s každou frází, s každou pauzou či tempovou změnou. Poslouchal jsem místy bez dechu, byl jsem plný napětí, co přinesou další takty: Lehounké spiccato v tutti i v sólovém partu, kde jindy znám stále stejný proud hudby, lehká a pro mne nezvyklá tempová agogika (převážně v koncích frází sólových houslí), detailní práce s dynamikou, s vibrátem (a to u všech hráčů orchestru!), samozřejmost a brilantní lehkost sólových houslí, to vše mi přineslo obrovský zážitek z hudby, kterou jsem si navykl poslouchat už "jen tak mimochodem". Martin Kos se zdál být srostlý nejenom se svým nástrojem, ale s celým orchestrem, všichni se stali "jedním tělem". Nádherná ukázka společného hudebního dýchání.
Druhá polovina koncertu nás přenesla úplně jinam, do světa argentinského tanga druhé poloviny 20. století. K této hudbě patří neodmyslitelně akordeon (nebo spíše v lidovější formě bandoneon) a housle. Hned v první skladbě Osvalda Pugliese "La Yumba" nám akordeon představil vynikající sólista Ladislav Horák. Společně s orchestrem strhli posluchače do světa plného nádherných rytmických jemnůstek a drobných fines, který všechny hned pohltil. Ve stejném duchu se nesly i všechny následující skladby, které byly z dílny nejslav¬nějšího skladatele tohoto žánru, Astora Piazzolly: Oblivion, Fuga y mysterio, Soledad (ve kterém hrál Ladislav Horák na tradiční bandoneon), Escualo, Milonga del Ángel a Concerto para Quinteto. Program stále gradoval, interpreti nás ohromili neuvěřitelnou škálou barev (piazzolla byl vynika¬jící instrumentátor, ovšem úpravy pro Sukův komorní orchestr dělal Jakub Janský), hudba perfektně "šlapala" (byl krásný pohled na kontrabasistu Tomáše Vybírala, který měl ze synkopového rytmizování zjevný požitek) a veškeré "cizorodé" prvky (obraty jazzové rytmiky, podupávání do hraní apod.) všichni hráči zvládali se samozřejmostí a virtuozitou, která rozhodně není obvyklá.
Vedle sólisty na akordeon a Martina Kose se zde představil jako sólista i další člen Sukova komorního orchestru, hráč na housle, Jakub Janský. Jeho nástroj přinášel s sebou téměř až hmatatelnou melancholii s takovou přesvědčivostí, jako by s argentinským tangem vyrostl. Po každé skladbě se od diváků ozývalo nadšené bravo. Zaslouženě, koncert byl strhující a nabitý energií, nádherný a dlouhotrvající zážitek. A věřím, že takovýchto nevšedních hudebních zážitků nám v budoucnu Sukův komorní orchestr ještě několik připraví. Těším se na to.
Petr Matuszek, Hudební rozhledy - srpen 2008
<<<
<<<
"Při druhém orchestrálním galapředstavení s pražským Sukovým komorním orchestrem postavil Wilhelm F. Walz ve Fronhofu do popředí Mozartova orchestrální díla, která fascinují spíše svojí patetickou intenzitou než veselými pocity." >>>
Při druhém orchestrálním galapředstavení s pražským Sukovým komorním orchestrem postavil Wilhelm F. Walz ve Fronhofu do popředí Mozartova orchestrální díla, která fascinují spíše svojí patetickou intenzitou než veselými pocity. Obě symfonie v g-moll a Klavírní koncert d-moll KV 466 provedený vynikající klavíristkou Janinou Fialkowskou ukazují tyto tragické aspekty v klasickém naplnění.
V Salzburgu vytvořená „malá“ symfonie g-moll KV 183 ukazuje v bouřlivé harmonii hlavní věty a v energickém duktu finále koncizní vyváženost. Široce napřaženýma rukama dal Wilhelm F. Walz se Sukovým komorním orchestrem Praha zřetelný profil také skvostnému Andante a zpěvnému Menuettu. Klavírním koncertem d-moll KV 466, který hrál při prvním provedení autor sám, se Mozartovi podařila kompozice předvádějící jedinečné sloučení symfonických dimenzí s koncertními principy. Vysoce renomovaná pianistka Janina Fialkowska z Kanady propůjčila dílu suverénní podobu svojí neomylnou technikou s citlivou zvukomalbou a stejně tak transparentním jako zpěvným úhozem. Zejména se to projevilo u subtilní formy Beethovenových kadencí. Mozartova „velká“ symfonie g-moll KV 550 s naříkavým charakterem imponuje svojí klasickou vyvážeností. Sukův komorní orchestr pod Walzovým uvážlivým vedením vystupňoval svůj výkon k suverénní interpretaci skvostného díla. U hlavní věty s barevně a dramaticky vystupňovanými kontrasty se to ukázalo stejně tak, jako u zpěvných imitací v Andante.
Obzvláštní radost způsobily obtížné figury kontrapunktů, ve kterých alternovaly všechny skupiny orchestru. Zvláštní pochvala patří citlivému hoboji, ale také jemně intonujícím lesním rohům v triu Menuettu! Po perpetu mobile finále položeného do razantního espressiva si silný potlesk vynutil Menuett ještě jednou.
Augsburger Allgemeine - červenec 2006
<<<
<<<
"Letošní ročník "Hudebních klenotů", stejně tak jako všech devět minulých ročníků, zaujal nejen programovou dramaturgií, ale i vysokostandarní interpretační úrovní a svým posláním - poskytnout Pražanům i návštěvníkům Prahy hodnotnou hudbu, .." >>>
V průběhu měsíce června 2006 se v Sukově síni Rudolfina pod záštitou hlavního města Prahy uskutečnil již desátý, tedy jubilejní ročník cyklu komorních koncertů "Hudební klenoty z Prahy Evropou do světa". Cyklus sestával z pěti koncertů (7., 13., 18., 20. a 27. 6.), byl pořádán Sukovým komorním orchestrem a jemu také patřil. Předposlední koncert zajistil komorní soubor Mladota Ensemble Prague. Oba soubory se svým personálním obsazením částečně překrývají a jejich dramaturgickou i interpretační charakteristiku a snahy vůbec lze do značné míry chápat jako společné. Sukův komorní orchestr (SKO) vznikl roku 1974, má tedy za sebou více jak tři desetiletí intenzivní práce koncertní a nahrávací doma i v zahraničí, kdežto Mladota Ensemble Prague (ME) byl ustaven teprve roku 2003, avšak už zakrátko dosáhl pozoruhodného renomé. Je třeba dodat, že ME vznikl na bázi SKO, proto ono propojení a spřízněnost.
Letošní ročník "Hudebních klenotů", stejně tak jako všech devět minulých ročníků, zaujal nejenprogramovou dramaturgií, ale i vysokostandarní interpretační úrovní a svým posláním - poskytnout Pražanům i návštěvníkům Prahy hodnotnou hudbu, a to jak známých titulů, osvědčených kvalit, tak hudbu širší veřejnosti méně známou, popřípadě vůbec neznámou, avšak neméně kvalitní kompoziční úrovně i provedení. Rovněž letos autorský a žánrový profil věrně odrážel zaměření a snahy jak SKO, tak ME. Úroveň všech zúčastněných interpretů je vzácně vyrovnaná. Všichni jsou výraznými individualitami a všichni jsou zároveň znamenitými a vyrovnanými komorními hráči. Připomeňme alespoň některé. Na prvním místě koncertního mistra Martina Kose. Projev tohoto skromného, ale neobyčejně výkonného, mnohostranného a svědomitého interpreta je pečlivý, přitom nad věcí, intonačně a rytmicky přesný, skutečně virtuozní a výrazově neafektovaný. Radost ho poslouchat i sledovat – od prvních houslí totiž neokázale, ale účinně vede celý soubor a dokáže mu vtisknout pečeť jedinečného výkonu. Mladší Martinův bratr, klavírista Štěpán Kos, disponuje brilantní hrou. Jeho účast a citlivý přístup v koncertantních dílech, najmě v dvojkoncertech, jsou skutečně tvořivé. Hra violisty Karla Untermüllera se vyznačuje intonačně vytříbenou technikou i decentním výrazem, nikterak ovšem neskrývajícím vkusný a uchu lahodící efekt. Zřídkakdy se setkáme s tak jedinečním komorním pojednáním kontrabasového partu jako u Tomáše Vybírala. Techniku má dokonalou a výrazově naprosto organicky „zapadá“ do celkového zvukového obrazu. I v jeho případě je jasně čitelná muzikantská všestrannost a nadhled, včetně citlivých aranžmá a rekonstrukcí vybraných skladeb. Je rovněž znamenitým sólistou a zvlášť pěkné jsou jeho duetové kreace s invenčním violoncellistou Tomášem Strašilem.
Oba zmíněné soubory dokáží vyzvednout podstatnou stránku hudebního díla, zejména jeho melodičnost.Smysl pro podání melodiky chápou a projevují jako výraz tvůrčího temperamentu a zapálené umělecké vášně. Navíc si dovedou doslova pohrávat s finesami hudebního sdělení, včetně instrumentační barevnosti. Jeden každý člen obou ansámblů perfektně intonuje, přesně cítí a ctí rytmickou vertikálu souhry, dokáže být sám sebou a přitom do celkového spektra kolektivu ústrojně zapadá. Posluchače navíc zaujme jemně individualizovaná odstíněnost jednotlivých vět - přesné a jednoznačné nástupy, krásně utvářené, plynulé fráze a právě tak pozorně sledované jejich závěry, ritardanda a agogika vůbec.
Výsledkem spolupráce je příkladná, osobitá a kompaktní komorní souhra. Příležitost tu dostávají interpreti mladé generace a jejich převaha je na celkovém výrazu zřetelně znát. Nepochybně proto je projev SKO i ME dynamický, energický, prostě "šťavnatý". Všichni hrají s očividnou chutí a zaujetím, ale neafektovaně, požitek ze hry si dovedou vychutnat a předat účinně dál směrem k posluchači, navíc do detailu propracovaně. Vysoká úroveň jejich interpretace odpovídá vkusu současného náročného posluchače. Oba pojednávané soubory - SKO i ME - v současnosti náleží ke "špičce" komorní hudební interpretace v České republice, včetně hodnot svého repertoáru. A proto si zaslouží plné podpory v realizaci své koncertní i nahrávací činnosti.
PhDr. Julius Hůlek - červen 2006
<<<
