SUKŮV KOMORNÍ ORCHESTR - koncert k životnímu jubileu Josefa Vejvody

Sukův komorní orchestr přinesl vítané osvěžení do dnešní ustrašeně pochmurné společenské atmosféry.
Sál Martinů, HAMU, Praha, 5.10.2020 v 19:30

Nevím, nevím, zda jsem si po těch dlouhých měsících shora nařízeného kulturního půstu ještě neodvykl tyto mé příspěvky psát, ale tím spíš to musím zkusit. V Sále Martinů se tentokrát sešlo o něco méně posluchačů než obvykle, své nepochybně udělala i mediální hysterie kolem Covidu 19, kdy mnozí (znám takové i ve svém okolí) se prostě bojí chodit tam, kde se sejde víc lidí najednou. A to i přesto, že v nákupních centrech je rozhodně větší pohyb davů než ve stáncích kultury. Ale to už patří tak nějak k paradoxům dnešní poněkud nesmyslně vyšinuté doby, kdy se na nás zkouší různé experimenty, co všechno jsme ochotni trpně akceptovat a jak odolní jsme vůči různým druhům manipulace. Nicméně těch, kteří se nezalekli a přišli ukojit svou žízeň po kvalitní živé hudbě, přišlo i tak dost, ačkoliv velká část z nás již v rizikovém věku nad 65 let. Přesto v dobré náladě, byť pod rouškami se emoce nedávají najevo úplně snadno.

Jubilant večera, skladatel Josef Vejvoda (*1945), je nejmladším synem skladatele a kapelníka Jaromíra Vejvody, autora světoznámé polky „Škoda lásky“. Jablko tedy nepadlo daleko od stromu, o čemž svědčí i jeho přezdívka „Jazzman s polkou v krvi“. V poslední době se ovšem věnuje projektům s komorními nebo symfonickými orchestry, a že je i na tomto poli mimořádně úspěšný, o tom svědčil i program večera.

Na úvod koncertu zazněla PARAFRÁZE pro violu sólo a smyčce, v níž svůj procítěný mistrovský přednes předvedl Karel Untermüller, violista SKO, a jak on, tak celý orchestr.
Ve druhé skladbě VERSI SANTI pro mezzosoprán a smyčce se blýskla sympatická Barbora de Nunes-Cambraia ve stříbročerných elegantních šatech, jež zdařile podtrhovaly její ženský půvab, který se pěkně snoubil s jejím oduševněle podmanivým zpěvem. Tato mezzosopranistka, nominovaná na Cenu Thálie 2016 za roli Carmen, pravidelně vystupuje po celé republice i v zahraničí a od září 2015 působí také jako pedagog zpěvu na Konzervatoři v Teplicích. Celému večeru svým vystoupením dodala jiskřivý nádech, což se patřičně odrazilo i ve více než vstřícném potlesku návštěvníků.
První část koncertu poté uzavřela svižná skladba DAVID A GOLIÁŠ pro housle a smyčce, v níž jsem místy slyšel i ozvěnu hudby Jaroslava Ježka, a kterou koncertní mistr Martin Kos i celý Sukův komorní orchestr zahráli s velikánskou chutí, což se samozřejmě přeneslo i na publikum, a následné velké ovace tak byly zcela na místě. Sluší se ještě dodat, že sám skladatel po každé skladbě přišel umělcům k jejich výkonu poblahopřát až na pódium a byl zjevně s interpretací každého díla hodně spokojený - čišela z něj při tom nejen sympatická letora, ale i dobrá a uvolněná nálada.

Krátkou přestávku jsme s přítelem využili k pozdravení se s několika kamarády, které jsme již kvůli okleštěnému kulturnímu životu dlouho neviděli, samozřejmě bez možnosti občerstvení, což také patří k současnému nevítanému folklóru doby. Ale zaplaťpánbu, že se ještě aspoň něco může odehrávat, zítra už možná bude ještě hůř.

Ve druhé části večera doslova exceloval ve všech zbývajících skladbách uznávaný hobojista Vilém Veverka, který patří k nejrespektovanějším interpretům klasické hudby současnosti. Na jeho vystupování, nejen tom hudebním, bylo i patřičně znát, že si je svého postavení dobře vědom.
Nejprve se blýskl v CONCERTINU pro hoboj a smyčce, což je velmi dynamická a na provedení i náročná třívětá skladba, a z jeho nástrojových sól i doprovodné mimiky a gestikulace bylo vidět, že se umí do své hry opravdu pořádně položit a že skladbu evidentně i vnitřně silně prožívá. Často se během hry i ve chvílích, kdy pauzíroval, obracel na různé hráče orchestru a svými gesty jako by je i dirigoval či povzbuzoval, a to včetně koncertního mistra, s nímž tím zároveň vedl i jakýsi dialog. Působilo to docela zajímavě, protože koncertní mistr Martin Kos občas sám orchestr svým smyčcem nenápadně dirigoval, takže to na mě působilo, že nyní má SKO dokonce dirigenty dva. Evidentně ale byli spolu v naprostém souznění a souladu, takže na hře orchestru se to mohlo projevit leda pozitivně, což ocenil obdivným výkřikem po skončení skladby z hlediště i sám skladatel.
Jelikož současné skladby nemívají vždy úplně zřetelný konec, publikum po závěrečné pohybové i nástrojové kreaci Viléma Veverky chvíli vyčkávalo s potleskem, což sólista pohotově vyřešil nikoliv úklonem, jak bývá obvyklé, ale spontánním výkřikem, že to už je vše. A byť byl potlesk poměrně bouřlivý, zároveň nás s úsměvem pokáral, že jsme nějací zaražení, snad kvůli rouškám. Vyznělo to od něj mírně sebestředně, zvlášť když si podobné sebevědomé poznámky neodpustil ani v následujícím průběhu večera, ale jeho poněkud zřetelné ego se dá omluvit právě tím, že je skutečným virtuosem a netrpí tudíž falešnou skromností. Zkrátka není to evidentně žádný introvert.

Poté následoval na pódiu křest posledního CD Josefa Vejvody, při němž zazněla i spousta obdivných slov k jeho skladatelskému umění, a to jak od Viléma Veverky, tak i od koncertního mistra SKO Martina Kose, kdy si oba pochvalovali i dlouholetou spolupráci s ním. To vše Josef Vejvoda přijímal se sympatickou skromností i milým úsměvem a nezapomněl přitom poděkovat ani své manželce sedící v publiku, která je mu velkou oporou. Vřelý a dlouhotrvající potlesk tak sklidili oba.
I další dvě skladby - PERPETUUM MOBILE pro hoboj a smyčce a FROLICKING CHILDREN pro hoboj a smyčce - se odehrávaly v podobně uvolněném duchu, i když zároveň s vysokou profesionalitou, a večer tak správně gradoval do spontánního nadšení publika. Na závěr orchestr spolu se sólistou přidali ještě jednu autorovu skladbu a závěrečný potlesk po ní téměř nebral konce. Klasické skladby se zřetelnými jazzovými odkazy nepochybně vlily posluchačům do žil nejen novou svěžest, ale i pocit mimořádného hudebního zážitku, který byl v dnešní prapodivné době o to vítanější vzpruhou. Díky pořadatelům i účinkujícím za to!

Praha, 8.10.2020 Ing. Josef Sléhla, CSc