<<<
"Celý večer jednotily skvělé technické předpoklady zúčastněného kolektivu, .." >>>
Festivalový program Sukova komorního orchestru byl tradiční a moderní zároveň. Díla dvou nestorů současné české hudební tvorby byla rámována proslulými, obsahem i ideově závažnými skladbami Josefa Suka. Celý večer jednotily skvělé technické předpoklady zúčastněného kolektivu, jak rytmické,tak intonační, takže interpreti se plně mohli soustředit na kvalitu podání a posluchači mohli náležitěvychutnat jedinečný výrazový výklad skladeb.
Ztvárnění Meditace na staročeský chorál "Svatý Václave", op. 35/a Josefa Suka bylo hlavně zpočátkuprůzračně křehké, lyrické a skutečně meditativní. Pouze v kulminačním bodě, přibližně mezi druhou atřetí třetinou, nabylo na dramatičnosti, avšak vyznění zaokrouhlilo celek skladby do výchozí, respektive převažující nálady.
Následoval Koncert pro dvě harfy a smyčce z roku 1997 Jana F. Fischera (1921) s Janou Bouškovou a Kateřinou Englichovou u sólových nástrojů. Zpočátku se zdálo, že taktonika spočívá ve smyčcovém plénu,ale brzy začalo být jasné, že harfy přebírají iniciativu, která jim už ve zdravé symbióze s kolektivemzůstala, takže kompoziční sazbou i propracovanou interpretací byla přiléhavě evokována atmosféra concerta grossa. Právem sem byl povolán dirigent František Vajnar (i když Sukovci jinak hrají bez dirigenta), jenž se spolu s vynikajícími sólistkami zasloužil o kompaktní a vnitřně vyvážený obraz Fischerova koncertu. Výsledek se projevil srdečnými ovacemi publika, takže harfenistky musely přidatdrobnější, virtuozně koncipovanou sólovou skladbu téhož autora. Také následující Hommage 'a Josef Suk Otmara Máchy (1922) z let 1997/1998 měla u obecenstva velký úspěch. Zde se o to určující měrou zasloužil všestranný, pečlivý, ale i invenční koncertní mistr Martin Kos, jenž svou soustředěnost účelně dělil mezi svůj nástroj a pokyny kolektivu smyčců. Máchova pocta Sukovi má skutečně "sukovského ducha" (ovšem beze stopy eklekticismu), zdobí ji už od počátku první věty širokodechá kantiléna sólových houslí, gradujících průbojností ve třetí větě - to vše M. Kos zvládl technicky perfektně a s noblesním nadhledem.
Závěr koncertu patřil "korunnímu" repertoárovému dílu Sukovců - Serenádě Es dur pro smyčce, op. 6 Josefa Suka. Právě tady se projevuje a také je po zásluze oceněno jejich mistrovské kolektivní podání,vpravdě "secesně" pastelové, lyricky vřelé a vkusně emotivní. Tentokrát snad víc než kdy jindy jsem prožíval jemně individualizovanou odstíněnost jednotlivých vět s neuvěřitelnými dynamickými diferencemi.Úspěch Sukova komorního orchestru právem vyvolal tři přídavky - dvakrát Dvořáka, jednou Janáčka.
Zážitek z celého večera asi nejlépe vystihl lapidární výrok, který jsem zaslechl u východu z Rudolfina:"Ježíš, to bylo krásný!"
PhDr. Julius Hůlek - květen 2005
<<<
<<<
"Smysluplným hudebním sdělením doslova nabitý tříhodinový koncert představil souhru znamenitě vybavených instrumentalistů, kteří dovedou dát dohromady ideální komorní celek." >>>
Společný listopadový gala-koncert dvou komorních souborů, Sukova komorního orchestru, jenž letos slaví své třicáté jubileum, a sextetu Mladota Ensemble, jenž z "podhoubí" SKO předloni vzešel, byl vhodně situován do Sukovy síně Rudolfina. A to i vzhledem k tomu, s jakou vervou Sukovci ke splnění svého úkolu nastoupili, když už se málem zdálo, že vybraný prostor kapacitě jejich zvuku a nadšení nebude stačit.
Úvodem zvolili čtyřvětou Partitu d moll českého autora mezi barokem a klasicismem Františka Antonína Ignáce Tůmy. Zahráli ji čistě, s nadhledem a již zmíněným entusiasmem. Už tady bychom mohli vyjmenovat další interpretační kvality, které rozvedli a umocnili v ostatních číslech programu. Vyznění Partity ozdobilo jímavé violové sólo ve třetí větě (Arietta), Tůma totiž v sérii svých Partit svěřil sólo vždy jinému nástroji. Shodou okolností sólová viola v dalším průběhu večera zazněla ještě několikrát, pokaždé ovšem v bezchybném a zainteresovaném podání Karla Untermüllera. Následující Koncert G dur pro klavír a smyčce Franze Josepha Haydna (Hob. XVIII:4), psaný v konvenčních hranicích žánru, nicméně se zřetelně patrnou vynalézavostí, právem upoutal provedením sólového partu (Štěpán Kos). Rozhodující však bylo, že kompoziční vynalézavost byla bohatě naplněna interpretací a to vše se mohlo odehrát na spolehlivě zajištěném pozadí kolektivní spolupráce.
Následoval Koncert pro dvě harfy a smyčce z roku 1997 Jana F. Fischera (1921) s Janou Bouškovou a Kateřinou Englichovou u sólových nástrojů. Zpočátku se zdálo, že taktonika spočívá ve smyčcovém plénu,ale brzy začalo být jasné, že harfy přebírají iniciativu, která jim už ve zdravé symbióze s kolektivemzůstala, takže kompoziční sazbou i propracovanou interpretací byla přiléhavě evokována atmosféra concerta grossa. Právem sem byl povolán dirigent František Vajnar (i když Sukovci jinak hrají bez dirigenta), jenž se spolu s vynikajícími sólistkami zasloužil o kompaktní a vnitřně vyvážený obraz Fischerova koncertu. Výsledek se projevil srdečnými ovacemi publika, takže harfenistky musely přidatdrobnější, virtuozně koncipovanou sólovou skladbu téhož autora. Také následující Hommage 'a Josef Suk Otmara Máchy (1922) z let 1997/1998 měla u obecenstva velký úspěch. Zde se o to určující měrou zasloužil všestranný, pečlivý, ale i invenční koncertní mistr Martin Kos, jenž svou soustředěnost účelně dělil mezi svůj nástroj a pokyny kolektivu smyčců. Máchova pocta Sukovi má skutečně "sukovského ducha" (ovšem beze stopy eklekticismu), zdobí ji už od počátku první věty širokodechá kantiléna sólových houslí, gradujících průbojností ve třetí větě - to vše M. Kos zvládl technicky perfektně a s noblesním nadhledem.
Dílčím vyvrcholením programu před přestávkou byla světová premiéra Sextetu pro dvoje housle, violu,violoncello, kontrabas a klavír současného českého autora Zdeňka Lukáše (1928), jíž se na výbornou zhostil Mladota Ensemble (Martin Kos, Dana Klimánková-Truplová, Karel Untermüller, Tomáš Strašil,Tomáš Vybíral, Štěpán Kos). Zd. Lukáš napsal svůj dvouvětý Sextet letos v srpnu přímo pro jmenovanýsoubor, s perfektní instrumentační znalostí daného obsazení, zejména při formulaci a rozvíjenívýrazově vřelé melodické stránky s příklonem (i harmonicky) k tradičnímu výrazivu, přičemž celekřešil nikterak prudkým kontrastem, nýbrž plynulou kontinuitou obou vět.
Druhou polovinu uvedl Sextet fis moll, op. 8 pro stejné obsazení anglického romantika Williama S. Bennetta, mladšího současníka a přítele Mendelssohna-Bartholdyho a Schumannova. Skladbu složil autorve svých dvaceti letech (1846), vliv současníků je na ní zřetelně znát, eklektická však rozhodněnení. Každá věta je budována, jako by "bez odpočinku", zvláštní, intenzivní gradací, cožpřesvědčivě vyznělo právě díky kvalitám interpretace.
Závěrečný Sextet A dur, op. 48 Antonína Dvořáka zazněl opět v orchestrální podobě. Sukovci v němrozehráli celou paletu svého interpretačního umění, prožívali (vůbec ne jen navenek) a výrazně individualizovali každou větu. Předvedli umění (což platí o celém večeru) nenápadných, jako by"odnikud" se vynořivších, o to však působivějších a zcela jednoznačných nástupů, krásněutvářených, plynulých frází a právě tak pozorně sledovaných jejich závěrů (ritardanda aagogika vůbec). Smysluplným hudebním sdělením doslova nabitý tříhodinový koncert představilsouhru znamenitě vybavených instrumentalistů, kteří dovedou dát dohromady ideální komornícelek.
PhDr. Julius Hůlek, Hudební rozhledy XI., XII. 2004
<<<
<<<
".. Mladota Ensemble, byl však pro většinu z nás zcela neznámý. Interpretům jej totiž čerstvě propůjčila majitelka zámku, stále elegantní baronka Henrietta Mladotová, .." >>>
V rámci projektu nazvaného poeticky Hudební klenoty na zámku Červený Hrádek a zahájeného v loňském roce úspěšným vystoupením Jiřího Stivína se 6. září uskutečnil další, a musím potvrdit že opětvelice výjimečný koncert. I tentokrát jsme se v krásných prostorách Rytířského sálu setkali s hudebníky vynikajícími, název jejich šestičlenného souboru, Mladota Ensemble, byl však pro většinu z nás zcela neznámý. Interpretům jej totiž čerstvě propůjčila majitelka zámku, stále elegantní baronka Henrietta Mladotová, jejíž přítomnost společně s úvodním slovem starosty Města Sedlčany, ing. Jiřím Burianem, dodalo večeru nejen slavnostní ráz, ale i tu správnou, společensky přitažlivou atmosféru. A jak se vlastně všech těchto šest muzikantů dalo dohromady? Vcelku prostě. Jeho členové jsou totiž současnými (či bývalými) hráči Sukova komorního orchestru (každoročně vystupujícího na Červeném Hrádku v rámci festivalu Sukovy Sedlčany), které Josef Suk v roce 1999 vyzval ke spolupráci na nové nahrávce. A protože si spolu všichn i umělecky i lidsky velice dobře rozuměli, začali v této sestavě koncertovat pravidelně. Nu, a to už bez zaregistrovaného názvu opravdu dost dobře nejde...
Ke svému prvnímu oficiálnímu vystoupení si Mladota Ensemble, složený z houslistů Martina Kose a Dany Klimánkové - Truplové, violisty Karla Untermüllera, violoncellisty Tomáše Strašila, kontrabasisty Tomáše Vybírala a klavíristy Štěpána Kose vybral díla, v nichž se mohl posluchačům představit v nejrůznějších sestavách a tím i obsazeních. Smetanovo Duo č. 2 g moll pro housle a klavír "Z domoviny", Dvořákovo Terzetto C dur pro dvoje housle a klavír, op. 74 (B. 148) a Smyčcový kvintet G dur, op. 77, Schubertův Kvintet A dur pro klavír, housle, violu, violoncello a kontrabas D 667 "Pstruh" a v neposlední řadě i Rossiniho virtuózní Duo pro violoncello a kontrabas. Tedy interpretačně vysoce náročná díla, v nichž soubor předvedl nejen schopnost jednotné umělecké výpovědi, ale i cit pro detailní až cizelérskou práci. Zvláště v obou kvintetech, kde je propracovanost nástrojových partů samozřejmě náročnější, zaujal perfektní souhrou a zřetelností jednotlivých hlasů, promyšlenou výstavbou celku, vycházející z nejjemnějších detailů každé fráze, i dynamickou a výrazovou plasticitou, která výkonům propůjčila jak strhující švih, tak i půvab něžnosti a kouzlo místy až nostalgické zadumanosti.
To vše zarámováno do uvolněného a radostně spontánního muzicírování propůjčilo vystoupení Mladota Ensemblu uměleckou přesvědčivost a tím i zasloužený bouřlivý ohlas u publika, jehož ovace nebraly konce. Společně s intimitou vkusně zařízeného zámeckého salónu, prosyceného bohatou historií šlechtického rodu Mladotů i vůní nově zrestaurovaného dřevěného obložení se tento večer bezesporu nesmazatelně zapsal do pamětí i srdcí všech, kteří se nechali vytrhnout ze stereotypu zaběhaných víkendových kolejí a na Červený Hrádek první zářijovou sobotu přijeli.
Hana Jarolímková, Hudební rozhledy, listopad 2003
<<<
"Rejcha Ansamble Praha předávající si témata od hoboje (Jiří Krejčí) ke klarinetu (Jaroslav Marek), fagotu (Svatopluk Čech) a lesnímu rohu (Petr Hernych), vytvořil hned z počátku strhující, smělý a půvabně sršící dechový zvuk." >>>
Druhý den po velkolepém koncertním provedení opery La Clemenza di Tito“ znovu proudilo publikum do zahrady zámku Fronhof v sobotním červencovém večeru, aby se potěšilo perlami Mozartova symfonického díla. Haffnerova a Linecká symfonie a k tomu Sinfonia Concertante byly u Wilhelma F. Walze a Sukova komorního orchestru tentokrát v rozšířeném obsazení vloženy do nejlepších rukou. Haffnerova a Linecká jsou dva příklady ze středního období Mozartovy symfonické tvorby a přece zde byla zřetelná různobarevnost i rozdílná kompoziční stavba obou děl. V serenádovitější Haffnerově symfonii D-dur KV 385, která zahajovala koncert, nabídl Sukův orchestr ještě organičtější a uhlazenější Mozartovu podobu, než tomu bylo u prvního, pátečního koncertního provedení opery „Titus“.
Slavnostnost první věty slavné symfonie s jejími kontrapunktickými nuancemi byla podána stejně jako rozpustile vířivé finále, s espritem. Dialogem smyčců a dechů mělo Andante pevný obrys, obzvláště ale pak Menuetto s rafinovaně burácivými, částečně „vybočujícími“ rytmy v třídobém taktu bylo vlastním vrcholem této skvostně lehké symfonie. Naproti tomu vykazuje Linecká C-dur KV 425 „symfoničtější“, chceme-li, vážnější charakter. Po pomalejším úvodu jsou rozvody témat v první větě vrstvené komplikovaněji, se smělými přechody. Andante se vyznačuje třpytivě střídavou harmonií, záhadnými světlo-temnými vybarveními. Přímo blaženě nechává Mozart vznášet se hoboj v triu Menuettu (přídavek) a ve finále pak znovu rozvíjí mistrnou pohyblivou síť. Zde, stejně jako v Sinfonii Concertante Es-dur KV 297b pro hoboj, klarinet, lesní roh a fagot se prezentoval Walz a orchestr barevně a okázale. Rejcha Ansamble Praha předávající si témata od hoboje (Jiří Krejčí) ke klarinetu (Jaroslav Marek), fagotu (Svatopluk Čech) a lesnímu rohu (Petr Hernych), vytvořil hned z počátku strhující, smělý a půvabně sršící dechový zvuk. Jiskřivě vybroušené korálky variací ve finále ideálně rozvinuly kouzlo Mozartovy proslulé serenády.
Augsburger Allgemeine Nr. 166, z 22. července 2003
<<<
<<<
"Po dalším žhavém slunčném dnu letošního léta přivedlo publiku krev do varu v příjemně chladném vládním Rokoko sálu zámku Fronhof, .." >>>
Po dalším žhavém slunčném dnu letošního léta přivedlo publiku krev do varu v příjemně chladném vládním Rokoko sálu zámku Fronhof, kde se konal v pozdním nedělním odpoledni 2. komorní koncert v rámci každoročního Mezinárodního festivalu W. A. Mozarta něco úplně jiného. Byla to dvě komorní díla českého, světově proslulého skladatele Antonína Dvořáka, prosycená ohnivými a temperamentními motivy a laskavými melodiemi, jakož i kuriozita operního skladatele Gioacchina Rossiniho – Duett pro violoncello a kontrabas v interpretaci pěti umělců, bývalých i současných členů hostujícího Sukova komorního orchestru z Prahy. Nečekánou sytostí zvuku rozvinuli primarius Martin Kos a Dana Klimánková-Truplová (housle) spolu s Karlem Untermüllerem (viola) hned ve Dvořákově Terzettu op.74. Vedeni prvními houslemi a jejich vemlouvavým tónem v naléhavém dialogu s druhými houslemi korespondovala viola v krásném barevném zvuku, a trio excelentních hráčů vykreslovalo kantátové linie prvních dvou vět, aby se pak ve třetí větě poddali hned bouřlivým a v zápétí tanečně chvějivým rytmům. Výrazně nesená závěrečná věta vyústila do rasantního finále.
Rozhovor dvou bratrů – tak můžeme pojmenovat dialog violoncella (Tomáš Strašil) a kontrabasu (Tomáš Vybíral) v Rossiniho Duettu. Krok za krokem ukazoval Tomáš Vybíral, že v jeho nástroji je ukryto více, než jen doprovodný a podpůrný hlas – nejdříve v imitaci violoncella, hned s ním alternující ve vlastním, nadevše dynamickém a pro kontrabas exponovaném partu. Ve druhé větě, kde se kontrabas zprvu spokojí s pizzicatovým doprovodem k melancholické a mistrně interpretované violoncellové kantiléně, upozorňuje na sebe brzy o to bouřlivěji jako opravdový melodický nástroj, aby pak ve finále přebíral ohnivý violoncellový part. Až komicky působí tato výměna rolí vzhledem k rozložité zvukové barvě kontrabasu, což se dá v Rossiniho tvorbě předpoládat. Je to Komorní dílo oplývající šprýmem.
V závěru koncertu přišlo ke slovu všech pět nástrojů ve Dvořákově Smyčcovém kvintetu G dur, op. 77. Okouzlující byla jasem a energií nabitá interpretace všech členů ansámblu, překypující radost ze hry a umělecky vyvážené neustávající vnitřní napětí, které nepolevovalo ani ve zdrženlivějších partiích.(suh)
Augsburger Allgemeine - Nr. 166 z 22. 7. 2003
<<<
<<<
"O komorních orchestrech je známo, že si zvláště v létě se svou programovou nabídkou příliš nelámou hlavu. " >>>
O komorních orchestrech je známo, že si zvláště v létě se svou programovou nabídkou příliš nelámou hlavu. I ta špičková malá komorní tělesa barokního typu obvykle raději do omrzení opakují nejpopulárnější repertoárové dominanty (Mozart, některá z romantických serenád a samozřejmě Vivaldi), než aby se pokusila propojit příjemný zážitek ze známé hudby s nějakým novým poznáním. Nevšední dramaturgie, s jakou přišel na přelomu jara a léta Sukův komorní orchestr ovšem potěšila. Pod hlavičkou speciálního festivalu s názvem Hudební klenoty z Prahy jsme mohli být v rozmezí třinácti dnů svědky pěti tématicky ucelených večerů a jednoho populárního matiné, přičemž na jednotlivých koncertech dostaly prostor nejen slavné hudební miniatury, Mozart a Vivaldi, ale také méně známé skladby německého hudebního romantismu nebo téměř výhradně hudba soudobá. Zvlášť svěžím počinem, který se zcela vymaňoval z obvyklého dramaturgického klišé, byl (Sál Martinů, 21.6.) tzv. Koncert „75“ (číslovka připomínala 75 let od úmrtí Leoše Janáčka a 75 let od narození Zdeňka Lukáše), který postavil vedle sebe Janáčkovu ranou Suitu pro smyčce, a tři (!) skladby z dílny Zdeňka Lukáše – mimochodem všechny byly s tímto raným Janáčkem až nápadně rodově příbuzné. Janáčkovu suitu podali Sukovci zajímavě. Díky podobné akcentaci a také poněkud volnějšímu tempu jako by ze stokrát slýchané hudby vyzařovaly o poznání temnější barvy i silnější vnitřní svár (violový protihlas v Adagiu, chorálový náboj druhého Adagia). Vzhledem k minimálnímu obsazení orchestru (13 hráčů) jsem byl zvědav na zvukově exponované Presto, ale i to znělo subtilnímu tělesu, zejména v krajních dílech, plnokrevně.
K Lukášovým skladbám přistoupil Sukův komorní orchestr se suverénním nadhledem; bylo dobře znát, že tato hudba patří k jeho repertoárovým dominantám, s nimiž se – jak se dovídáme s ohlasů – velmi úspěšně prosazuje i ve velmi vzdálených oblastech, například v Jižní Americe, Toho, kdo Lukášovy orchestrální a koncertantní počiny pernamentně sleduje, to nepřekvapí. Jde o hudbu, která je rozpoznatelná po několika taktech, vždy se odrazí od nějakého „posvěceně“ muzikantského nápadu a pak plyne s naprostou samozřejmostí dál, jako by se rodila v jednom tahu, i když nám někdy může připadat, jako by do této složité doby zabloudila tak trochu z jiného světa. Tak se na tomto večeru představily například Lukášovy Canti, jejichž konsonantně hladivý druhý zpěv stavěl své kouzelné a ničím nerušené „vyprávění“ na nejprostších pointách, a přesto vzrušoval. Dvě Lukášovy skladby byly šity orchestru přímo na tělo – Dvojkoncert pro housle, kontrabas a smyčce z roku 1999, který skladatel věnoval houslistovi Josefu Sukovi a dnes už výrazně osobnostně profilovanému sólokontrabasistovi tělesa Tomáši Vybíralovi, a rovněž Sukovi věnované Concertino dedicato pro housle a orchestr. I tentokrát, kdy se Sukovy role spolu se znamenitě disponovaným Tomášem Vybíralem s nápaditě detailním cítěním ujal Martin Kos, bylo dobře patrno, co takové dedikace v praxi znamenají, protože obě kreace nejen plně odkrývaly svůj jímavý náboj, ale díky nadhledu a detailnímu přístupu, s jakým byly nastudovány, nabízely také obraz nádherně uvolněného muzicírování. Snad nejsilněji nám to dali interpreti poznat v Lukášově Dvojkoncertu.
Miloš Pokora, Hudební rozhledy č. 8
<<<
<<<
"Mezi 8. a 28. červnem realizoval Sukův komorní orchestr v areálu hradu čtvrtý ročník cyklu Hudební klenoty na Pražském hradě. " >>>
Mezi 8. a 28. červnem realizoval Sukův komorní orchestr v areálu hradu čtvrtý ročník cyklu Hudební klenoty na Pražském hradě. Z celkem sedmi programů jen jeden (Kvarteto Martinů s Josefem Sukem) se obešel bez Sukovců, zbylých pět nastudoval s nimi dirigent Gudni A. Emilsson. Jeden pak hostující dirigent Sakae Sakakibara z Japonska.Emilssonovo angažmá se pozitivně promítlo také do dramaturgie cyklu: i když ve volbě skladeb odvažoval míru zastoupení soudobých autorů (zařadil „Vzpomínání“ mladého českého komponisty Martina Hyblera a Dvojkoncert pro housle a kontrabas Zdeňka Lukáše), odvážně přišel i s autory i se skladbami, které u nás prakticky neznáme: zazněly např. České tance v lidovém tónu Carla Nielsena (1865 - 1931), Variace „ La Folia“ pro violoncello a smyčcový orchestr francouzského skladatele z přelomu 17. a 18. století Marina Mareise (1656 - 1728 ), suita Capriol předčasně zemřelého Angličana Petera Warlocka (1894 - 1930) a Suita As dur Švýcara Othmara Shoecka (1884 - 1957).Zbytek tvořila standardní a prověřená programová čísla: (Bach, Haydn, Mozart, Debussy, Bartók, Barber, Dvořák atd.), ale zazněla například i Mahlerova úprava Schubertova kvartetu Smrt a dívka, Sibeliova suita Rakastava či Elgarova Serenáda.I ve výběru hostujících umělců se pořadatelé vyhnuli konvenční volbě - pozvali z Japonska již zmíněného dirigenta Sakae Sakakibaru, který do programu svého koncertu zařadil i soudobou japonskou skladbu - Serenádu pro smyčce skladatele Hiroshi Hary, houslistku Kanako Ito a pianistku Emiko Imagavu, dále houslistu libanonského původu Aru Malikiana (ten se však nakonec cyklu nezúčastnil z důvodu náhlé operace a skvostně ho zastoupil houslista Jan Talich) a americkou pianistku Susan Kagan. Z domácích interpretů samozřejmě nechyběl Josef Suk, který hrál v Lukášově Dvojkoncertu s výborným kontrabasistou T. Vybíralem. Cyklus ozdobilo vystoupení harfistky Kateřiny Englichové, v Maraisových variacích se znovu objevil slibný violoncellista Tomáš Strašil. Nechyběla ani participace členů orchestru - Martina Kose, Hany Hašplové a Karla Untermüllera, kteří úspěšně muzicírovali se zastupujícím Janem Talichem na koncertě slavných smyčcových dvojkoncertů. Ze sedmi koncertů jsem bohužel mohl absolvovat jen dva.První se měl 24. června konat v Rothmayerově sále, ale díky správě hradu byl přenesen do interiéru Španělského sálu.Úvodní Skalkottasovy Řecké tance nejsou u nás neznámou hodnotou: jde o vtipně zpracované, byť ve zvukovém a formovém řešení nijak objevné folklorní podněty s poměrně vysokou mírou stylizace. Znamenité byly oba výkony Kateřiny Englichové: hrála Händlův Koncert op.4, č.6 velmi přehledně, její nástroj zněl v daném akustickém prostředí s až překvapivou tónovou sytostí, jen při subitových přechodech z forte do pianissima se zvuk v méně zaplněném sále na okamžik jakoby ztrácel. Zato Debussyho Dva tance vyzněly od sólistky i orchestru jako sladce rozkošné, lehce zčeřené hudební plošky. Večer efektně uzavřely Bartókovy Rumunské tance.Koncert 28.6. (ten už byl do Španělského sálu pevně předem určen a bylo plno), představoval téměř doslovnou reprízu programu Sukova komorního orchestru na Pražském jaru (28.5.), v němž chyběl jen Poulenkův Koncert pro varhany. Při poslechu Warlockovy skladby Capriol suite jsem ocenil původní invenci a zalitoval, že nadaný skladatel opustil dobrovolně svět už ve svých šestatřiceti letech a při sledování Lukášova Dvojkoncertu, kde Suk a Vybíral zopakovali teď už „usazený“ výkon, se znovu ozřejmilo, jak zkušeně dovede Zdeněk Lukáš napsat partituru, jež publikum neomylně osloví, aniž by mu nadbíhala… A ještě něco oba koncerty potvrdily: přítomnost dirigenta je při provedení takových programů nezbytná - a je jen dobře, že Emilsson chápe svůj úkol věcně: nevystavuje svá dirigentská gesta příliš na odiv, ale nenápadně vtiskne souboru svou interpretační představu.Cyklus, který se pro příští léta stal součástí projektu „ Hudební klenoty z Prahy Evropou do světa 2000 - 2005“ splnil po ukončení Pražského jara dobře své poslání: nabídl na jedné straně jistě odlehčení, na straně druhé pak podstatně přitažlivější a umělecky cennější zážitky, než s jakými se hosté Prahy setkávají v letních „turistických“ programech v pražských kostelech…
Hudební rozhledy č.8 srpen 2000 Autor - Petar Zapletal
<<<
„ …premiérou dvojkoncertu pro housle a kontrabas Zdeňka Lukáše, která byla věnována sólistům - (J. Suk - housle, T. Vybíral - kontrabas) orchestr rozšířil svůj seznam prvních provedení a skladatelův geniální kompoziční záměr ve spojení nástrojů s tak velkým zvukovým kontrastem v citlivém doprovodu ještě umocnil. Koncert dirigoval G. A. Emilsson (Island)...”
